Jaroslav Krbůšek

* 1952

  • „Velmi brzo se na nástěnce v tom TOSu Hostivař objevil tady tenhleten papír – ještě tady, jak jsem to utrhl od toho připínáčku, tak tam ta dírka je – a tam se pravilo, jak je to opravdu zásadní a důležitý, to provolání k tomu Vítěznému únoru. A jak nás čekají ty úžasný zítřky a podobný věci. A na konci bylo napsáno: ‚Svoje náměty a podněty sděl nejbližším stranickým odborovým nebo svazáckým funkcionářům nebo hospodářským pracovníkům. Budou použity pro formování celotovárního stanoviska.’ Oni mě prostě vyzvali tady tímhletím papírem k tomu, abych se vyjádřil k tomu prohlášení toho Vítězného února. Tak jsem okolo toho chodil asi týden, říkal jsem si: Sakra, když oni mě vyzývají, abych řekl něco, co si o tom myslím, tak to je přece úplně ideální! Tak jsem si sedl doma a napsal jsem takový poměrně hutný text, který jsem donesl do fabriky. A říkal jsem si, že to nechám přečíst některým lidem, o kterých jsem věděl, že by to mohli podepsat, a že ve dvanáct hodin nebo po obědě nebo o půl jedný to zanesu na ty příslušný organizace nebo k tomu předsedovi komunistický strany v tom TOSu Hostivař.”

  • „Velmi často se stávalo, že hned po vernisáži, třeba za týden nebo za tři dny, za čtyři dny, to soudružka Křížová zakázala. Vždycky si vymyslela nějakej důvod. Třeba tam byla výstava Evy Kmentové a v tom papíře, který jsem jí dával, bylo napsáno, že tam bude vystaveno pět nebo já nevím deset hlav, bronzových hlav, na nějakých stojanech. Ona tam přišla a říkala: ‚Soudruhu Krbůšku, to nejsou hlavy, to jsou svatí, oni mají za hlavou svatozář. Okamžitě to zakazuju.’ Nebo tam byla jedna z prvních výstav Jiřího Davida. A tam byly takový velkoformátový kresby pověšený mezi těma sklama. A na jedné té kresbě byla jakási hora a nad tou horou letěl anděl. Ten anděl byl nahej. Potom tam ti ostatní nebo ti zaměstnanci mně říkali, že soudružka Křížová si nechala dovézt kafe tam do toho foyer, kde to probíhalo, a prý míchala takhle kávu, zvedla zrak, zastavila míchání a říkala: ‚Co je to tam za přirození? Okamžitě se to musí sundat!’ A takovéhle… Někdy se stalo, že tam – ze začátku – když potřebovali to zakázat, tak tam poslali takovou babičku s holí, která údajně byla dřívější ředitelkou nějaké školy, a ta tam začala hulákat, třeba na výstavě Čestmíra Kafky, že to, co se tady vystavuje, je to, co ponouká dnešní mládež k násilí. A začala tam prostě šermovat tou svojí holí a nakonec docílila toho, že se to zakázalo.”

  • „Přijeli z té strany právě těch Jeseníků… přijeli polský vojáci a polský tanky. A pamatuju si, že na takový první velký křižovatce v Šumperku, při sjezdu z takzvanýho Holubího vrchu, z těch hor, do Šumperka, přijel velkej kamion a někdo, ten řidič, ho tam zastavil uprostřed tý křižovatky, zamknul ho a odešel. Ty tanky se zastavily, pak tam dlouho – to jsem viděl – dlouho [vojáci] diskutovali a nakonec ten první tank prostě narazil do toho kamionu a celej ho odsunul, samozřejmě ho zničil. A tanky vjely na takzvaný Stalinovo náměstí, který tam je dodneška, nejmenuje se Stalinovo, tam byl Stalin mnohokrát politej rudou barvou, a tam už byl dav lidí a nechtěli je pustit do města. Pustili je až tehdy, když zase ten první – tam byl asi nějakej velitel – ten tank posunul na kraj vozovky, kde byly zaparkovaný auta, a všechny ty auta takhle přejel. Samozřejmě lidi se rozutekli. A potom tanky vjely do města a tím začala okupace Rudou armádou, která trvala až do odchodu Rusů ze státu a ze Šumperka, protože v Šumperku byla velká tanková základna.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.08.2021

    (audio)
    délka: 02:00:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.09.2021

    (audio)
    délka: 43:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pracoval jako dělník, ve volném čase vystavoval zakázané umělce

Jaroslav Krbůšek v roce 2021
Jaroslav Krbůšek v roce 2021
zdroj: Během natáčení

Narodil se v roce 1952 v Ústí nad Labem. Vyrůstal v Šumperku, kde v srpnu 1968 přihlížel příjezdu polských tanků. Vyučil se obráběčem strojů, oženil se a v roce 1978 se s rodinou přestěhoval do Prahy. Tam se seznámil s lidmi z Jazzové sekce a aktivně s nimi spolupracoval. Po zákazu Jazzové sekce nalezl ve foyer Kulturního střediska Opatov prostor, ve kterém začal pořádat výstavy umělců, kteří jinde vystavovat nemohli. Proběhlo jich celkem 111, kromě vernisáží se tu konala i setkání spisovatelů a další kulturní akce. K výstavám vycházely také samizdatové „jednolisty“ s texty předních teoretiků. Některé z akcí orgány zakázaly, galerie však s přestávkou fungovala až do roku 1992. Poté Jaroslav Krbůšek provozoval Galerii Ruce a od roku 1995 vedl Galerii Václava Špály. V roce 1989 byl také komunistickým režimem souzen za to, že při pracovní schůzi v TOS Hostivař, kde byl zaměstnán, přečetl svou reakci na provolání podnikového výboru k výročí tzv. Vítězného února. Kolegové-dělníci se ho zastali a několik z nich bylo krátce zadrženo s ním. V říjnu 1989 byl soudem osvobozen.