Marie Krajíčková

„Tam chodila na zkoušku ta holčička, která byla na té pozvánce. Poslední kabátky předtím, než je odsunuli, takže jeden byl takový chrpově modrý a druhý byl takový zelinkavý. Pamatuju si, jaké měly límečky, takové kulaté, a knoflíky potažené tou látkou, protože asi ty knoflíky nebyly tehdy k dostání. Ten strýc ty kabátky zkoušel na mně, my jsme byly asi tak stejně veliký, a že jednou tam ta holčička byla, strýc ji postavil na stůl a tu délku jí dělal na tom stole. Od toho stolu to měřil a pak jsme jí ty kabátky nesli. Tak u Vážné studny je jeden jednoposchoďový dům, tak tam oni ti Goldmannovi bydleli. Strýc jí předával ty kabátky a ona mě vzala do prvního poschodí a vím, že tam byly takhle dveře a tady byla jedna skříň, potom taková mezera a další skříň a tam v té mezeře ona právě měla panenky a postýlku, kterou jsem nikdy předtím pro ty panenky neviděla. Už to měla, jak u dětské postýlky, takové ty sdělávací sítě. Já jsem z toho byla tehdy úplně vyvedená z míry, jak je možné mít takové krásné hračky, když já jsem měla jednu panenku, které pořád upadávaly nohy. Ale že bych tam potom víckrát chodila, to už nevím. Jak jsem byla malá, tak jsem si myslela, že ty židovský hvězdy, že to oni mají na ozdobu. Já jsem říkala mamince, proč já to nemám. To jsem netušila, co tyto děti a co tyto lidi čeká.“

„To byla postavená nová školka, tam jedna místnost byla, ale nebylo tam nic než jedna postel. Nějak autobusem jsem se tam musela dostat a domluvily jsme se, když nemám kde spát, tak že tam přespím s ní. Tak jsme spaly na jedné posteli, neměly jsme tam ještě ani peřiny, tak jsme si daly svetry pod hlavu a jednou pláštěnkou jsme se přikryly. Tam nebylo ani umyvadlo ráno na umytí tam v té místnosti, nic.“

„Je tam ta Hybešova ulice a tou jel jeden tank za druhým a teď ty tanky přijely na nejvyšší bod a začaly se všechny otáčet, tam nebyly žádné domky, jenom ten tety a strýce, takže na tu silnici bylo krásně vidět. Tehdy ji tam dělal Hitler. A ty tanky se začaly obracet hlavněma na Boskovice. Jsme to krásně viděli. A teď jsme nevěděli, jestli budou střílet, no, vypadalo to, že chtějí rozstřílet celé Boskovice. Pepík, ten můj bratranec usnul, teta vzala takový všelijaký oblečení a říká, když začnou střílet, tak aby to moc neslyšel, tak jak ležel na boku, tak vím, že měl na uších spoustu oblečení na té jedné straně. Oni tam potom postáli půl hodiny, hodinu, hlavně namířený na Boskovice a potom se stočili, popojeli kousek dál. Na tom nejvyšším bodě potom už ta silnice trošku klesala dolů. Namířili tady na tu Lipku (kopec) a nevím, jestli to ještě kromě mě někdo viděl, kam to všechno vystříleli.“