Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník (praporčík) Jaroslav Kozák (* 1929  †︎ 2014)

• narodil se 5. července 1929 v české vsi Lipiny na Volyni

• v roce 1939 jim Sověti zabrali rodinný mlýn

• za nacistické okupace byli volyňští Češi svědky vyvraždění místní židovské komunity

• v roce 1944 narukoval jako patnáctiletý do 1. československého armádního sboru

• spolu s celou rodinou prošel Karpatsko-dukelskou operací

• sloužil jako pomocník v kuchyni, „spojka“ a „pucák“ jednoho z důstojníků

• po válce rodina získala mlýn v Bohumilicích u Znojma

• mlýn jim byl po komunistickém převratu kolektivizován

• v roce 1952 strávil čtyři a půl měsíce ve vězení

• pracoval jako závozník a řidič stavebních strojů

• žil ve Znojmě

• zemřel 3. prosince 2014

Jaroslav Kozák je jedním z volyňských Čechů, kteří v roce 1944 narukovali do 1. československého armádního sboru v SSSR a s ním se přes Dukelský průsmyk probili až do Československa. Rukovat nemusel, bylo mu teprve patnáct. Když ale do armády vstoupil jeho otec i dvě starší sestry, přidal se nakonec spolu s matkou i on. Pomáhal v armádní kuchyni, dělal „pucáka“ jednomu z důstojníků. V Československu pak Kozákovi získali mlýn po odsouvaných Němcích; po komunistickém převratu o něj zase přišli.

Hrozila jim deportace na Sibiř

Narodil se 5. července 1929 v české vesnici Lipiny (Nové Teremno) u Lucku na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině. Byl nejmladší ze tří dětí Františka Kozáka a Zdeny roz. Prokůpkové. Prarodiče měli v Lipinách hospodářství, na kterém pracovaly i Zdena s dětmi. „Pomáhali jsme jim na poli, když byly žně...“ Tatínek František byl mlynář, pracoval ve mlýně, který mezi Lipinami a Luckem postavil a provozoval se svým bratrem Antonínem; podle dalších zdrojů byl spoluvlastníkem mlýna také jakýsi Žid Fischl.

Luck bylo nejbližší město. Lipiňané tam běžně docházeli do kostela nebo do obchodů, také matčin otec Josef Prokůpek tam vlastnil slévárnu. Kozákovi se do Lucku přestěhovali, když jejich děti dorostly do školního věku. Mohly pak snadněji navštěvovat tamní českou sedmitřídku a František to měl odtamtud do mlýna blíž než z Lipin.

„Za Poláků tam bylo dobře,“ říká Jaroslav Kozák o meziválečné době, kdy západní Volyň patřila k Polsku. To se změnilo se začátkem druhé světové války, 17. září 1939 vtrhla Rudá armáda do východního Polska – a tedy i na Volyň. „Když přišli Rusi, tak nás vyhnali ze mlýna.“ Jako místním „boháčům“ jim hrozila deportace na Sibiř – jak se později ukázalo, řada volyňských Čechů figurovala na seznamech lidí určených k deportacím. Než však Sověti stihli své plány uskutečnit, napadlo nacistické Německo v červnu 1941 Sovětský svaz. Na Volyni se objevili vojáci wehrmachtu a rudoarmějci museli utíkat.

Otec zachránil několik Židů

Během nacistické okupace se volyňští Češi stali svědky vyvraždění místních židovských komunit. V Lucku, kde Židé ve 30. letech tvořili téměř polovinu z pětatřiceti tisíc obyvatel, vytvořili nacisté tři ghetta. „Všechny Židy dali do lágru. A potom je všechny postříleli: ženský, chlapy, děti. Vykopali takové dlouhé jámy, veliké. Židé se museli svléct donaha, polehali si na sebe a oni chodili a stříleli.“

K vyvraždění luckých Židů došlo v srpnu 1942 nedaleko Lucku. Jak se shoduje více členů rodiny Kozákových, někteří Češi se zřejmě museli na masakrech podílet jako řidiči nákladních aut, která Židy za Luck vozila. Jedním z nich byl Jaroslavův strýc Jaroslav Prokůpek. „Strejc Jaroslav je vozil nákladním autem na to pohřebiště. Oni prosili, aby je zachránil. Ale jak je mohl zachránit, když tam stáli esesáci se zbraněmi? Nemohl nikomu pomoct. Byla to tenkrát hrůza. V Lucku jich popravili asi osmadvacet tisíc.“

Strašnému osudu neunikla podle Jaroslavovy sestry Anastázie ani židovská rodina Gaskových, u nichž Kozákovi v Lucku bydleli. Naopak Fischlovy, spoluvlastníky „Kozákovic mlýna“, se zřejmě podařilo zachránit. Podle Lipiňana Karla Štěpánka byli Fischlovi jedněmi z těch, které Kozákovi ukryli v Lipinách ve svém sklepě, kde za výklenkem na mléko vykopali tajnou skrýš. Není ovšem jasné, o koho z Kozákových přesně mělo jít, podle dalších zdrojů byl zachráncem Vladimír Kozák a na záchraně se podílel i jeho bratr František.

A jak vyplývá ze svědectví Jaroslava Kozáka, oním „Františkem“ snad mohl být jeho otec. „Otec tam zachránil pár židovských životů. Poschovávali se u přízně, jak to šlo, protože se s nimi znal. Hodně jich zachránil,“ tvrdí Jaroslav Kozák. „Po válce všichni odešli pryč, nikdo se neozval. Jen jedna Židovka z Brooklynu.“

Všechno zůstalo na Volyni

V únoru 1944 se fronta přes Lipiny přehnala znovu. Tentokrát vítězně postupovala Rudá armáda a Němci ustupovali. Volyňští Češi se znovu ocitli pod sovětskou správou a Rudá armáda verbovala i zde místní obyvatelstvo, aby doplnilo válečné ztráty. Tamní Češi už ale tou dobou věděli, že po boku Rudé armády bojuje v SSSR také československá jednotka, a jejich volba byla jasná. V Rovně, asi 70 km na východ od Lucku, vznikl v březnu 1944 odvodní tábor a do formujícího se 1. československého armádního sboru se tam rekrutovalo na dvanáct tisíc volyňských Čechů.

„Když nás osvobodili, Češi museli narukovat. Otec šel, ten musel. A my jsme šli dobrovolně,“ vysvětluje Jaroslav Kozák. „Museli jsme utéct, protože by nás bývali zničili. Vyvezli by nás na Sibiř.“ Krátce po tatínkovi se tak do Rovna vydala i nejstarší dcera Emilie (*1925), kterou již Sověti vybrali na nucenou práci do Ruska. A záhy narukovala i šestnáctiletá Anastazie (*1927).

Maminka s Jaroslavem zůstali doma sami. Teprve za několik měsíců – Jaroslav mezitím oslavil patnácté narozeniny a československá jednotka se přesunula nejdřív na jih do Černovic a poté na severozápad ke Krosnu – pro ně tatínek, který měl u armády na starost pekárnu a shánění proviantu, poslal na Volyň zásobovací auto. „Na cestu jsme si nevzali dohromady nic. Nějaké oblečení, trochu jídla, jinak všecko zůstalo tam: nábytek, domov, všecko.“

V patnácti na Dukle

Celá rodina Kozákových se tak v armádě sešla právě v předvečer Karpatsko-dukelské operace, jež se pak stala prvním ostrým bojovým nasazením nově narukovavších volyňských Čechů. „Já s maminkou jsme do armády přišli právě v době bojů u Dukly. Od rána do večera palba a třeba se nepostoupilo ani o metr. Němci byli zabudovaní v horách, naši vojáci dole a zespodu nahoru střílet je těžké. Letadla tam nemohla, protože byla věčně mlha. Spousta lidí padla – a zbytečně. Říkali, že se dal průsmyk obejít a nemuselo se jít takhle,“ komentuje Jaroslav Kozák.

On i jeho nejbližší nicméně měli štěstí. Jen Emilie se pohybovala přímo v bitevním poli: jako telefonistka u dělostřelců měla na starost obsluhu polní telefonní ústředny. Ostatní členové rodiny postupovali spolu s velením v armádním týlu asi sedm kilometrů za frontou – tatínek byl „provianťák“ a velitel pekárny, maminka s Anastázií vařily v důstojnické kuchyni. Tam zpočátku pomáhal i Jaroslav, později dělal „spojku“ ve výcvikovém středisku. „Vyřizoval jsem vzkazy, chodil s dokumenty. To víte, co může dělat v armádě patnáctiletý kluk! Správně jsem tam neměl co pohledávat, byl jsem mladistvý.“

Kromě úlohy spojky sloužil prý také jako „pucák“ slovenskému důstojníku Laurincovi. „Každé ráno musel mít nachystané parádně vyčištěné boty a to byl můj úkol. S tímhle nadporučíkem jsem vydržel až do konce války, asi byl s mými službami spokojen. Byl to dobrý člověk, viděl, že jsem ještě kluk.“

S vojáky Rudé armády, v jejímž rámci bojovali, běžně přicházeli do styku. „To bylo všechno pohromadě, naši vojáci a Rusi.“ Rozdílná mentalita prý ale byla znát. „Naši vojáci a ruští, to bylo sto a jedna, protože jim bylo všecko jedno. Když měli něco k napití, nestýskalo se jim. Napít se – ‚nas mnogo‘ – a šli, nedívali se na nic. Naši se taky rádi napili, každý se rád napije, ale že by si řekli ‚nas mnogo‘, to ne.“

Když osvobozenecká armáda po konci války dorazila do Prahy, pobyli nějakou dobu v hlavním městě, než byli spolu s ostatními volyňskými Čechy převeleni na Žatecko. Po své demobilizaci se přesunuli do Bohumilic u Znojma, kde jim byl přidělen mlýn po odsouvaných Němcích. Neměli žádné osobní věci a museli nosit uniformy ještě i několik měsíců po odchodu do civilu. „Neměli jsme co na sebe. Dostali jsme sice šatenky, v Praze jsme nakoupili oblečení a poslali ho v kufrech do Znojma, ale přišly jen prázdné kufry. Oblečení se ztratilo. Tak jsme neměli zase nic.“

Zatkli tři členy rodiny

Postupně se nicméně na Moravě zabydleli. K jejich mlýnu patřily asi dva hektary půdy: „Pracovali jsme na poli, nějakou zahradu jsme měli.“ Jaroslav absolvoval obchodní školu a v brněnských stavebních závodech se nechal zaměstnat jako závozník a řidič. Oženil se a stal se otcem dcery a syna.

S režimem, který v Československu převzal moc v roce 1948, se po svých zkušenostech z Volyně ztotožnit nemohli. „Nebyli jsme v KSČ. Byli jsme špatně zapsaní – jako volyňští Češi.“ Do mlýna jim strana nastěhovala komunistického agronoma a postupně jim ho kolektivizovali. „Ve dvaapadesátém roce nás zatkli, protože otec měl bratra a ten odešel za hranice. Byl taky ve Svobodově armádě – nadporučík. A že utekl, tak nás prostě sbalili.“

Roli v zatčení tří členů rodiny – Jaroslava, jeho sestry Anastázie a tatínka Františka – sehrála prý také udání od různých závistivců z okolí. „Otec si koupil dům v Brně, tak i kvůli tomu, myslím. Nejvíc bylo udání z obce: že otec neplnil dodávky. Byl prostě ‚špatný občan‘. Ale otec jim řekl pravdu, jak to bylo v Sovětském svazu – a tak byl špatný.“

Anastázii nechali jít po měsíci vyšetřování, Jaroslava s otcem drželi na brněnském Cejlu čtyři a půl měsíce. „Pak nás propustili. Za rok jsme měli soud, ale pro nedostatek důkazů nás nemohli odsoudit. Nedostali jsme ani náhradu za vazbu.“

Po svém propuštění se Jaroslav Kozák se ženou a dětmi odstěhoval do Znojma. Zemřel v roce 2014.