Mgr. Jan Kozák

* 1951  

  • „Já jsem tehdá objevil buddhismus a nikam jsem se nehrnul, také proto, že jsem už od začátku devadesátých let začal mít velmi kritický náhled na to, jakým způsobem se ten stát vede, byl jsem trošku v takový krylovský pozici, to znamená, že se mi nelíbilo rozkrádání, nelíbilo se mi, že se tady privatizuje, aniž je právní rámec, viděl jsem ty začínající zlodějny, takže jsem se spíš s těmi bejvalými chartisty nebo s těma lidma, co byli takoví hrrr do toho všeho, hádal a tím víc jsem neměl chuť se do nějakejch politickejch struktur zapojit. A pokud vím, tak ani moc nabídek nebylo. Sem tam někdo mi řekl, že by mě někam vzal, třeba Dan Korte tehdá myslím, že zrovna přišel, jestli bych nechtěl dělat šéfa personálního oddělení na ministerstvu zahraničí. Já jsem řekl: ‚Dane, prosím tě, to ode mne nechtěj. Já bych ještě nerad skončil v sudu v Orlíku nebo něco podobnýho, já prostě neumím lhát, miluju upřímnost a pravdivost a mám takovéhle vlastnosti, nikomu bych nikdy nechtěl vědomě uškodit, to není charakter na politický služby.‘ Takže to uznal a už se žádnou nabídkou nepřišel. Ostatně se mi ani nelíbí, jak on dnes politicky vystupuje, podle mě by už měl otočit a trošičku se kriticky podívat na celou tu dobu, na tu ztrátu samostatnosti. Vždyť on už i Vašek [míněn V. Klaus – pozn. aut.] otáčí a už také vidí, že prostě byl akorát takovej trošku zneužitej idiot, protože ztráta samostatnosti státu je vážná věc, to není jen tak. Takže zkrátka chci jen říct, že jsem vlastenec a prostě takový to hurá otočení se na Západ a otevření oken a dveří na Západ bez jakékoli kritiky, bez jakékoli obrany, bez jakékoli státoprávnosti v sobě, bez obrany vlastní země je vždycky špatně. A protože se to udělalo tímto hurá způsobem, ono se to tak dělalo ostatně ve všech zemích, které jsou kolem nás, tak z toho vznikly problémy... A já jsem narazil na strašně důležitý a zajímavý dokumenty, který ještě nebyly přeložený do češtiny, takže jsem se prostě věnoval těm překladům z latiny a ze sanskrtu.“

  • „Potom jsem byl odvezen na lágr Dříň, to je pobočka Vinařic u Kladna, a ten kriminál jsem měl opravdu velmi těžký. Skoro jsem ho nepřežil nebo spíš jsem ho přežil zázrakem. Protože mě dali k peci ve válcovně čtyři, abych tam vyndaval z pece cágly. To bylo strašně nepříjemné pro všechny, proto tam nasazovali mukly. Já jsem potom ten rozžhavenej cágl na nějakých tisíc pět set stupňů vozil po takovým středověkým zařízení – obrovský železný kolo a takový kleště dlouhý, traverza, a já jsem s tím běžel do prvního válce. Na mě tam potom čekalo dalších dvacet valcířů, takže když jsem se zdržel, tak byli nervózní, protože si potřebovali vydělat. Tam jsem pracoval s tím, že potom jsem jako politický nepřítel státu měl ještě deset rajonů, ještě když jsem se vrátil na pokoj, takže netrvalo dlouho, asi nějaký dva tři měsíce, a úplně mě tam zničili. Já jsem tam zkolaboval, upadl jsem do bezvědomí při práci, a ještě teď se pamatuju, jak to poslední, na co jsem myslel, když jsem tam umíral, což je zvláštní, tak jsem si pořád opakoval: ‚Bůh není, Bůh není.‘ Takže mě potom odvezli do civilní nemocnice, kde mě asi po osmačtyřiceti hodinách bezvědomí přivedli k životu, a potom už mě přeřadili k zedníkům venku, takže už to nebylo tak drastické, tak jsem tam doklepal ten kriminál.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    Praha, byt pamětníka, 26.10.2015

    (audio)
    délka: 52:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bránit svobodu vždycky něco stojí

Pamětník jako turista zamlada
Pamětník jako turista zamlada
zdroj: Archív pamětníka

Jan Kozák se narodil 21. května 1951 v Praze. Jeho otec pracoval jako ekonom v divadle u E. F. Buriana, a poté dokonce jako ekonomický šéf pražských divadel. V roce 1968 se přihlásil k myšlenkám Pražského jara a následně byl vyhozen z KSČ. Pro mladého studenta zůstal socialismus s lidskou tváří velkou inspirací. Idealistický postoj mu komplikoval studium dějepisu a archivnictví na FF UK. Jan Kozák nejenže nevstoupil do SSM, ale spolu s kamarádem Oldřichem Tůmou se postavil proti diskriminaci studentů-nesvazáků. Oba fakulta vyloučila a pamětník byl pro údajné fyzické napadení kolegy Gombára odsouzen k trestu odnětí svobody na devět měsíců, ovšem podmíněně. Nastoupil vojenskou službu u tankistů pod tajným dohledem VKR (vojenské kontrarozvědky). Nasazený agent poskytl dostatek materiálu, aby byl důvod vojína Kozáka obžalovat. Soud vynesl rozsudek devět měsíců, tentokrát natvrdo. Část trestu pamětník strávil na Pankráci, mnohem horší však byl výkon trestu v pracovním táboře Dříň u Kladna. Práce ve válcovně ho vyčerpávala a musel být hospitalizován. Po propuštění z nemocnice ho přeřadili na lehčí práci a roku 1977 mu vypršel trest. Politické smýšlení však nezměnil. Naučil se sanskrt a založil nakladatelství Biblioteca Gnostica, které provozuje i v současnosti.