Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivana Koutská (* 1947)

• narozena 4. srpna 1947 v Praze

• v letech 1965-1969 studentkou historie na FF UK v Praze

• od roku 1969 zaměstnána v Encyklopedickém ústavu AV

• od roku 1975 se podílela na redakční práci samizdatové Edice Petlice

• v roce 1978 se provdala za spisovatele Jiřího Grušu, téhož roku byl manžel zatčen

• od roku 1978 prostřednictvím zaměstnanců zastupitelských úřadů USA, NSR a Švédska zasílala podklady pro exilové publikace

• v září 1979 se podílela na organizaci setkání českých a slovenských zakázaných spisovatelů na chalupě v Rovensku pod Troskami

• v prosinci 1981 byl manžel Jiří Gruša za pobytu v NSR zbaven státního občanství

• v 80. letech byla zaměstnána u Krátkého filmu Praha a v nakladatelství Albatros

• během sametové revoluce se stala průvodkyní zpravodajského týmu časopisu Stern

• v letech 1990-2013 působila v Ústavu pro soudobé dějiny, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v Ústavu pro studium totalitních režimů

• nositelka osvědčení Ministerstva obrany ČR za účast na odboji a odporu proti komunismu

Život Ivany Koutské odráží proměny české společnosti ve 20. století. Vyrůstala v rodině prvorepublikových intelektuálů, poznamenané ztrátou postavení po nástupu komunistického režimu. Prošla disidentským prostředím, pracovala v akademických institucích a stála u zrodu badatelských projektů mapujících zločiny totality. Její životní příběh se odvíjí mezi rodinnými kořeny, osobními zápasy i profesním úsilím o uchování paměti minulosti.

Místo promoce svatba

Ivana Koutská se narodila 4. srpna 1947 jako druhá dcera Jana Koutského a jeho manželky Vilmy, rozené Dvořáčkové. Matka pocházela z Prahy, otec byl chrudimským rodákem a jediným synem ředitele středočeských cukrovarů v Kostelci nad Labem. Na svého dědečka vzpomíná pamětnice jako na elegantního a energického muže, který vždy působil velmi noblesně. V mládí byl hluboce věřící, ale otřesné zážitky z fronty světové války jeho víru zlomily natolik, že se dokázal postavit i proti církevním procesím, která zastavoval s provoláním: „Komu se tady klaníte?“ Přesto, když se blížil jeho konec, nechal si k lůžku přivést kněze.

Rodiče se poznali během studií na pražské lékařské fakultě. Když jejich studia v 39. roce přerušilo uzavření vysokých škol, místo promoce slavili svatbu. Po dokončení studií se otcovým oborem stala gynekologie-porodnictví, matka nejprve nastoupila na plastickou chirurgii a po narození dcer se specializovala na dětské lékařství.

Prvorepublikoví lidé v nové době

Život rodiny silně poznamenaly společenské změny, které následovaly po komunistickém puči 48. roku. Přišla o své postavení, zabaveny jí byly nemovitosti a pozemky, ale zůstali dobří přátelé, kteří byli svým hodnotovým nastavením většinou „prvorepublikoví lidé“. „A všichni tehdy čekali, že to jistě brzy praskne,“ vzpomíná na rodinné přátele pamětnice.

Změnu poměrů nesla těžce především maminka. Ta byla, podle vyprávění své dcery, rozená dáma a práce pod bolševikem ji nesmírně štvala. Tatínek byl nesmírně činorodý člověk, hodně sportoval a ke sportu vedl i své dcery. Vzpomínky na dětství má tak Ivana Koutská spojené především s lyžemi a vodou, neboť zimě na Vánoce se jezdilo do Špindlu na pronajatou chatu a v létě se pronajala paseka na Lipně, kde si postavili stany, hrál se fotbal, volejbal a jezdilo se na vodních lyžích. Tatínek byl také aktivní myslivec, proto se doma pořád škubala a vařila zvěřina. „Doteďka na tátu vzpomínám, mám ho v sobě a chybí mi,“ dodává pamětnice. 

Vedle lyžování se stal velkou láskou slečny Ivany balet. Prvním impuls vzešel od kamarádky, která ji v přírodě okouzlila svým tancem kolem ohně. Od pěti do dvanácti let pak navštěvovala baletní školu paní Marty Aubrechtové a díky lékařské službě, kterou tatínek poskytoval divadlu, shlédla snad všechna baletní představení, která znala téměř nazpaměť. 

Nejdřív sport a potom škola

Přestože základní školou v Podolí procházela jako premiantka, příliš ráda na ni nevzpomíná. Strašně se tam nudila, protože vše se už naučila se svou starší sestrou Danielou. Kluci ji milovali, spolužačky nenáviděly a navíc se pionýrské schůzky kryly s baletem, což byl pro soudružky vedoucí velký problém. Děti na škole procházely silnou ideologickou masáží. Pamětnice vzpomíná, že když v roce 1953 zemřel Stalin, sestra Daniela přišla domů s pláčem.

Středoškolské vzdělání získala na branickém gymnáziu. Vzpomínky na tato léta jí splývají se sportovními aktivitami, zvláště s oblíbeným sjezdovým lyžováním, které v těch letech bylo – na rozdíl od běžek – chápáno jako buržoazní. „Velkou předností branického gymnázia byla také blízkost Vltavy a podolského Yacht Klubu,“ doplňuje své vzpomínání Ivana Koutská, držitelka bronzové medaile z mistrovství republiky. 

Pacientka se stranickým průkazem

Dlouho měla v úmyslu následovat profesní dráhu svých rodičů a své starší sestry Daniely, která nastoupila studia medicíny, ale v maturitním roce 1965 se přihodilo něco, co její plány změnilo. Tatínek byl po lékařském zákroku, jenž nedopadl dobře, svou pacientkou - držitelkou stranického průkazu - obviněn, vzat do vazby a podmínečně odsouzen. Přestože obvinění bylo bezpředmětné a rozsudek následně zrušen, dlouho nesměl pracovat v Praze. Z kladenské nemocnice, kde našel svůj profesní azyl, byl zpět do Prahy povolán až proslulým chirurgem Emerichem Polákem. Velkého zadostiučinění se mu dostalo až po sametové revoluci, kdy přijal z rukou Václava Havla profesuru. 

Po těžkostech, které musela rodina snášet v souvislosti otcovým obviněním, se rozhodla pro studium historie. Podobně jako celá společnost procházela Filozofická fakulta UK ve druhé polovině 60. let velkou proměnou. Ivana Koutská ráda vzpomíná zvláště na semináře vedené Vladimírem Kašíkem a Pavlem Seifterem, vyhnuly se jí dříve povinné zkoušky z marxismu-leninismu a za téma své diplomové práce si mohla zvolit osobnost prezidenta Edvarda Beneše. „Všichni jsme byli rádi za uvolnění, ale věděli jsme, že jsou to bolševici, a nevěřili tomu.“

To už si člověk radši nepamatuje

V době politického uvolnění šedesátých let podnikla se svým otcem první cesty na západ – do Francie. Otec tam měl blízkého přítele Eugena Merciera, s nímž se seznámil ještě během první světové války. Během té druhé se Mercier zapojil do francouzského protinacistického odboje a za svou činnost skončil v koncentračním táboře Buchenwald. Přežil jen díky balíkům, které mu otec posílal. Po válce se stal členem čestné gardy generála Charlese de Gaulla, ale na přítelovu pomoc nikdy nezapomněl – dveře měl pro něj vždy otevřené. „Vidět západ, vidět Francii, to bylo úžasné!“ vzpomíná pamětnice.

Zpráva o srpnové invazi zastihla pamětnici právě během jedné z návštěv Francie. Na vstřícnost, kterou se jí tam tehdy dostalo, s vděčností vzpomíná ještě dnes. „Tatínkův kamarád měl obchodní dům, kam mě pozval, a já si mohla vzít, co jsem chtěla.“ Francouzští přátelé ji přemlouvali, aby zůstala, dostala nabídky ke studiu na francouzských školách, ale ona se rozhodla pro návrat domů, především kvůli své matce. Když se několik měsíců po svém návratu účastnila pohřbu Jana Palacha a při obhajobě své diplomové práce čelila kritice, že není dostatečně marxistická, bylo zřejmé, že její cesta nebude jednoduchá. Sama k tomu poznamenává: „To už si člověk radši nepamatuje.“

Útok na společenské zřízení

Své první místo po studiích nastoupila v Encyklopedickém ústavu Akademie věd. Ústav na ni působil spíše jako Potěmkinova vesnice – panoval tam klid, nové práce nevycházely a zaměstnanci se většinou zabývali jen přepracováváním starších textů. Pod povrchem se však odehrával ještě jiný život - písařky v ústavu přepisovaly samizdatovou Petlici - do něhož se s chutí zapojila. Těžkosti začaly přicházet poté, co navázala vztah se spisovatelem Jiřím Grušou a narodil se syn Václav. V roce 1978 byl manžel, tehdy čerstvý signatář Charty 77, zatčen a kvůli svému románu Dotazník obviněn z útoku na společenské zřízení.

„Najednou ráno v pět hodin někdo zvoní, přišli estébáci – domovní prohlídka, že jo… a Jirku odvezli…. Jsem si říkala: ,No co se děje…?‘ Pak za mnou přišla Otka nebo někdo a říkali: ,Hele, klid, to je čtyřiadvacítka, maximálně osmačtyřicítka.‘ No, ale pak přišel Karol Sidon a říkal: ,Víš, já jsem tam byl vedle v cele, tak jsem to všecko pak slyšel a s Jirkou jsem mluvil – mám tě moc pozdravovat – oni ho nechali ve vazbě! A v tu chvíli, kdy se tohleto to, tak najednou se ke mně strašná spousta lidí začala hlásit, vlastně ten disent byl ghetto. Takže na jednu stranu to bylo krásný. Na druhou stranu z toho šla hrůza,“ vzpomíná na události kolem zatčení svého muže pamětnice. 

Žili jsme v neustálém strachu

Situaci silně komplikovala skutečnost, že Ivana Koutská a Jiří Gruša dosud nebyli manželé, což mohlo značně ztížit jejich vzájemnou komunikaci. Rozhodli se tedy udělat show: „Uděláme svatbu v zastoupení. A měla jsem nabídku od tří ženichů - jeden byl Vaculík, jeden byl Pavel Kohout a jeden byl Václav Havel. A oni Grušu pustili!“ dodává s úsměvem Ivana Koutská. 

Jiří Gruša strávil ve vězení necelé tři měsíce a propuštěn byl díky mezinárodnímu ohlasu na jeho dílo a díky reakcím některých významných autorů. „To pobouřilo vlastně skoro celou světovou veřejnost, protože to bylo za knihu.“ Přestože soud nakonec neproběhl, manželský pár se dostal do zvláštní péče státní bezpečnosti, slovy pamětnice: „Potom jsme měli StB furt za zadkem.“

Ačkoli šlo o mimořádně náročné období, v němž žili v neustálém strachu, ocitla se v okruhu výjimečných lidí. K jejím nejbližším přátelům patřili například Petr Kabeš, Honza Souček, Jan Klusák, Sergej Machonin či manželé Klímovi, u nichž se pravidelně pořádala autorská čtení. V roce 1979 se také organizačně podílela na setkání českých a slovenských zakázaných spisovatelů na své chalupě v Rovensku pod Troskami.

Špinavé prádlo se pere doma

V roce 1980 získal Jiří Gruša literární stipendium v USA. Režim mu sice povolil vycestovat, avšak bez manželky a syna. Po několika měsících pobytu ve Spojených státech, při návštěvě přátel v tehdejší NSR, obdržel dopis, kterým byl zbaven československého občanství, čímž mu byl znemožněn návrat domů.

„Já jsem počítala, že odjedu (za ním), já jsem všechno připravila na odjezd, rozdala jsem spoustu věcí. Byt jsem dala jeho mamince, auto jsem mu tam poslala, co jsme měli, nábytek krásnej starožitnej stěhoval korespondent ARD německý televize, která tu měla kancelář, odjížděl do Německa, tak to odvezl tam všecko. No, a když to tam bylo všecko a já už jsem byla připravená, že pojedu, tak on mně říká: ,Miláčku, já už tě nemám tak rád, jako jsem tě měl. A bylo vymalováno. Já myslela, že umřu, to bylo šílený,“ vzpomíná s odstupem let pamětnice. 

Z rozpadu manželství měla státní bezpečnost otevřenou radost – neváhala nabízet, že celou věc zveřejní, aby očernila Jiřího Grušu a ukázala ho v co nejhorším světle. Stejně jako všechny předchozí nabídky StB však i tuto rázně odmítla. Vycházela ze zásady, že „špinavé prádlo se pere doma, a nedává se do novin.“ Náročné období, jež se podepsalo i na jejím zdraví, jí pomohli překonat blízcí přátelé a milovaný tatínek. „Pro mě to bylo hrozný období, ale strašně důležitý, protože jsem pochopila, že pokud chci něco dokázat, musím sama a nikdo za mě nic neudělá.“

Bez kamarádů z lyží bych byla v háji

V situaci, kdy marně hledala zaměstnání, jí pomohli „přátelé z lyží“. Dohodili jí místo v Krátkém filmu Praha, kde už pod ochranou tehdejšího ředitele Kamila Pixy našlo útočiště několik režimu nepohodlných osobností. Kdo ředitel Pixa ve skutečnosti byl se dozvěděla až mnohem později – při natáčení dokumentu Josefa Císařovského „Uvnitř vnitra“.[1] „To jsem nevěděla a dost jsem se zděsila.“ Když se vedení Krátkého filmu ujal syn generálního tajemníka ÚV KSČ a udělal v podniku čistku, našla na krátký čas práci účetní v ŘEMPU, odkud ji vysvobodila kamarádka nabídkou pozice vedoucí klubu dětských knihoven v Albatrosu. 

Přestože byla v průběhu 80. let jako matka malého dítěte velmi zranitelná a státní bezpečnost v zájmu o její osobu nepolevovala, stala se signatářkou petice Několik vět a svých kontaktů se zahraničními korespondenty využívala pro předávání informací o nezávislých aktivitách na západ.  

Hlavně jsem se přestala budit před šestou

Sedmnáctého listopadu 1989 se připojila ke studentské demonstraci na Vyšehradě, ale mrazivé počasí ji brzy přimělo vrátit se domů. Ve víru sametové revoluce se pak stala průvodkyní týmu reportérů časopisu Stern, kteří mapovali pád komunistického režimu v Československu. S radostí vzpomíná i na setkání s Arnoštem Lustigem, který se po letech vrátil do své vlasti: „Prováděli jsme ho po Václaváku a on se zastavil a říkal: ,To snad není možný, tady všichni mluví česky.‘ To bylo hezký!“

Od sametové revoluce se v životě pamětnice odehrálo mnoho změn, ale jak sama říká: „Hlavně jsem se přestala budit před šestou hodinou, protože jsem vždycky čekala, že (StB) přijdou.“ Odpadly také obavy, zda bude jejímu právě dospívajícímu synovi umožněno studovat na gymnáziu.

Na jednu stranu radost, na druhou stranu deprese

Od devadesátých let se mohla Ivana Koutská poprvé svobodně věnovat svému oboru - bádání v oblasti novodobých dějin. „Chtěla jsem dělat elity první republiky, jejich zničené rodiny.“ S velkým nadšením nastoupila do Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, vedené Vilémem Prečanem, ale nadšení postupně odcházelo. „Takže pak jsem nakonec odtamtud odešla, už to nešlo. A jim jsem taky vadila, bylo to tam vedený těma osmašedesátníkama, anebo, dá se říct, levicově orientovanýma lidma a tam já jsem jaksi nepatřila, že jo. Takže oni se mě snažili eliminovat.“

Podobný názorový střet se odehrál také na dalším působišti pamětnice, na Úřadě dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, po odchodu Václava Bendy. Předmětem sporů byla především přístupnost a práce s dokumenty Archivu bezpečnostních složek, které zůstávaly ze značné části nezpracovány.[2]

„To byla radost, do těch spisů jít. No radost, na jednu stranu radost, na druhou stranu deprese z toho, když to člověk četl. Protože něco jinýho je, když vám to někdo vypráví, ale něco jinýho to je, když to čtete. Ten hrubej text, ještě s tou estébáckou češtinou s těma všema chybama gramatickejma a ten primitivismus z toho prostě sálá do tý hrůzy, co oni dělali. A klidně to tam jako píšou, že jo? No tak to byla práce, která mě hrozně bavila.“

V podstatě vadilo, že se práce dělá dobře

Poslední roky své profesní dráhy spojila s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde zastávala funkci vedoucí odboru zkoumání totalitních režimů a předsedala redakční radě časopisu Paměť a dějiny.  Po změně rozložení politických sil, kterou následovaly personální změny správní rady ÚSTR, došlo v ústavu k těžkým názorovým střetům, které v roce 2013 vyvrcholily odvoláním ředitele Daniela Hermana a odchodem Ivany Koutské do důchodu. „V podstatě vadilo, že se práce dělá dobře,“ vysvětluje s odstupem let.

„Nemá cenu se trápit a ztrácet čas, mám krásnýho syna, mám krásnýho vnuka, syna jsem taky naučila lyžovat, tak co?“ uzavírá své vyprávění pamětnice.

Budoucím generacím pak zanechává jednoznačné poselství: „Ať si dají pozor na komunisty a jakoukoliv totalitu. Ať přijde z té či oné strany, je to vždycky svinstvo.“

 

[1] Odkaz na dokument je k dispozici v Medializaci

[2] Podle informací od Ivany Koutské z roku 2025 čekalo v archivu ABS na zpracování cca 20 km archiválií.