Ludmila Koštejnová

* 1935

  • "A ještě k tomu vyhazovu, jak jsem říkala, že se dělalo na nás hodnocení, tak museli tam najít nějaké nedostatky. A přišel inspektor tehdy na inspekci a to už bylo jasné, že koncem roku půjdeme. Přišel na inspekci a přišel mi na brannou výchovu, protože to byl tehdy důležitý předmět, že jo, branná výchova. A já jsem to věděla, že přijde, věděla jsem na čem jsme, třída byla bezvadná a když, já nevím, učíte sedmnáct let, a víte, že vám o něco jde, tak umíte udělat hodinu. To opravdu se to vydařilo, děti bezvadný byly, taky tušily...... No, a bylo hodnocení. Tak jsem říkala, tak teď jsem zvědavá. Tak on byl takhle zavíral oči, když mluvil a říkal: ,Soudružko, v hodině jste si počínala suverénně, ale když jste mluvila o Vietnamu, tak na vašem hlase nebylo znát žádné citové zaujetí. Vy jste zřejmě chladná žena.´ A braňte se proti tomu, že jo? Braňte se takovému hodnocení..... Takže to vypadá to jako legace, ale důsledek byla potom věta v tom hodnocení: ,Nevyužívá všech možností k výchově socialistického..... atd.´ Víte, tak takovéhle volovinky. Při češtině, přišel na čestinu. Bral se Neruda a rozbírala se báseň jednu hodinu, to bylo za sebou, a teď druhou hodinu (byla to osmička) rým a rytmus. To jsou jako docela těžké věci. Tak jsem si říkala, mám tady hrát nějaké divadlo, ne, tohle je naplánované, tak tohle to bude. Tak jsme brali rým a rytmus na jedný básni, kterou už jsme probírali minulou hodinu. Docela jako taky děti, hodně jich to pochopilo. Rozbor byl. Zase jsem si počínala suverénně a říká: ,Ale Neruda, to není jenom rým a rytmus, to je láska k matce, láska k vlasti!´ Tak jsem říkala: ,Soudruhu inspektore, to bylo minulou hodinu, je to zapsáno v třídní knize, že jsme to rozbírali ideově.´ ,Ale to musíte ve všech případech a u všech možností to musíte využít.´ Zase stejná věta, že zase nevyužívám všech možností. Vůbec mi jako proti tomu nešlo, ani nemělo smysl se hájit nebo bojovat. Takhle to bylo."

  • "Nadšená jsem byla samozřejmě, protože pořád takový pocit celá ta léta, že..... samozřejmě jsem viděla všechny zlořády, které se dějí a tak dále, ale pocit, že já vlastně se na tom podílím. Víte, že já jsem i člen celé té organizace, která vlastně tohleto způsobuje. Nebylo to opravdu, to nebylo dobré. No a teď nakonec se říkalo, tak teď to bude jinak, no tak uvítali jsme to řada lidí, no a dokonce v té době... Měli jsme ředitelku na škole, která byla opravdu ale zuřivá komunistka. To byla typ člověka, který chodil se svým asi sedmiletým synem po lese a zpívali si revoluční písně. No a to bylo opravdu jako... Byla ale... Neměla dobrý charakter, ona prosazovala věci i za cenu lží, i když sama o sebe ta věc byla dobrá. A tahleta, já teď trochu přeskočím, tahleta ředitelka v srpnu, koncem srpna šedesátého osmého roku, kdy jsme nastupovali do školy, tak ona začala poradu tím: ,Přestože jsme se ocitli v poněkud zvláštní situaci, tak začneme rozvrhy a tak dále.´ Jinak ani slovo o tom... A navíc některé kolegyně tvrdily, že ji poznaly podle hlasu v televizi, tehdy, no vy to nemůžete pamatovat... Tehdy byla televize... oficiální, která byla proruská a tam šel jenom zvuk, tam nešel obraz. A kromě toho, jak asi už víte, na Cukráku fungovala, než to zlikvidovali, fungovala ta naše opravdu televize slušná a některé kolegyně poznaly tuto naší šéfku právě v té proruské televizi, že mluví. Ale už to bylo po podepsání moskevských dohod. Kdy už jako ten stav se ustál, že to takhle prostě bude, tak my jsme tenkrát zorganizovali hlasování o důvěře té ředitelce, ale nemohli jsme říct, že to je proto, že mluvila v televizi, ale pro charakterové vlastnosti. A dali jsme lístečky, bylo to absolutně tajný a v tom hlasování byla alternativa: Mohu uznat soudružku Růžičkovou jako ředitelku a nemohu uznat. Vrátily se lístečky, absolutně tajný to bylo, opravdu jako jsme nevěděli nic, kde jeden jedinej hlas byl, protože ji teda můžeme uznat. Nevěděli jsme jako kdo, ale to je jedno. No a... soudružka Růžičková teda odešla, a pak jsme se později dozvěděli, ale to vím jenom jako z doslechu, že šla na sovětské velvyslanectví požádat o azyl, protože je ohrožená na životě. A tahle ta soudružka Růžičková samozřejmě postupovala potom velice rychle a stala se... Já už nevím teď, jak se to přesně jmenovalo, předsedkyně ÚVOSu. To byla odborová organizace učitelů a ona tam byla jako ten nejvyšší člen. A myslíme si, že ona potom byla iniciátorem toho, že se s těmi vyloučenými lidmi zametlo, takže prostě museli odejít ze zaměstnání. To jsem trochu přeskočila... No takže... Jo a potom pochopitelně začaly úplně takové hrozné útoky na nás od obvodního výboru KSŠ přicházely apelace. Musíte se omluvit, soudružce Růžičkový, musíte se... A řvali na nás doslova, jo. A teď jako... My jsme pořád vytrvávali, pořád, trvalo to asi půl roku. A nakonec teda, když už to vypadalo, že poletíme všichni hned, tak... jsme zase formulovali omluvu, která v podstatě byla urážkou. Ta omluva zněla: Omlouváme se, že jsme přecenili charakterové nedostatky soudružky Růžičkové a nedocenili její politické názory. No, pak nás stejně teda vyhodili, že jo."

  • „Vnímala jsem to [Vítězný únor] se smíšenými pocity. Z domova jsem slyšela, že se děje něco špatného, už jsem taky se s tím trochu setkala. Já jsem byla od malinka věřící, chodila jsem do kostela. Zmizel pan farář, ze dne na den, nikdo nevěděl, kde je. Zmizely řádové sestry, které tam byly. Jedna vyučovala náboženství, jedna hudbu. Velice příjemné a byl to velký přínos pro to město, prostě zmizely. Přišlo tam pár mnichů, nevím, jestli to byli dominikáni, nebo jaký to byl řád. Jeden pečoval o kostel, druhý učil náboženství, vyloženě se báli cokoliv dělat. A další věc byla třeba – já jsem měla za úkol pečovat o nástěnku a když zemřel Jan Masaryk, tak jsem tam vylepovala nějaké fotografie a přišel třídní a prosil mě, ať to sundám, že ví že dělám správnou věc, ale on že by s tím měl problémy. To bylo ‚něco si myslíš a něco děláš‘, to byl začátek toho, co se potom rozvíjelo dál. To byly asi dva nejsilnější zážitky z toho Vítězného února. Potom rodiče pochopitelně mluvili proti tomu doma, ale stejná situace jako za války – něco se smělo říct doma, poslouchal se opět cizí rozhlas Volá Londýn, Hlas Ameriky, ale něco jiného se může říct venku, to se nesmí říkat. Ty charaktery byly porušovány už od této doby.“

  • „Maminčin bratr a sestra se odstěhovali, našli místo v České Kamenici. Tam nás pozvali, abychom se tam připojili, aby rodina byla pohromadě. Stěhování byla trošku traumatická záležitost, protože přijel malý náklaďák z půlky naložený věcmi lidí z Písku, kteří jeli také na sever. Takže my jsme měli půl auta, nepřipravený, to nejdůležitější jsme tam naložili a odjeli. Přistěhovali jsme se do domku, kde ještě bydleli původní obyvatelé. Byla to německá rodina. Dva manželé středního věku, dvě dcery, jedna osmnáct let, druhá čtyři roky, a staří rodiče. Oni se sestěhovali do přízemí, my jsme měli to první patro. Tehdy to pro mě byl divný pocit. Přestože mi bylo těch deset, tak jsem měla pocit, že ty lidi vlastně vyháníme z bytu. Ale i kdybychom tam nebyli my, tak tam byl kdokoliv jiný. Vím, že rodiče, hlavně tatínek uměl německy, takže se s nimi docela spřátelili a vím, že ta stará paní vzala maminku a odvedla ji na půdu, aby jí ukázala kde co je. Viděla vyrabovanou půdu, říkala: ‚Jesusmarja, alles weg, alles weg‘ [Všechno pryč]. Před námi tam byl takzvaný zlatokop, který vybral, co šlo a odjel. To byl jeden zážitek a jinak co jsem ještě moc nechápala nebo se mi to jenom spíš doneslo – tam byl nějaký chlap, který byl Čech, který byl členem nějaké gardy a chodil s bičíkem v koženým kabátě po nějakém gestapákovi a mlátil tam Němce. To byla taky věc, kterou jsem si nedokázala srovnat, no nedokážu doteď. S tou německou holčičkou jsem si hrála. Já jsem vždycky toužila po sourozencích, tohle bylo čtyřleté dítě, o které jsem mohla trochu pečovat. Vycházeli jsme s nimi dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 16.12.2021

    (audio)
    délka: 01:23:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Varnsdorf, 26.05.2023

    (audio)
    délka: 01:33:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesouhlas s okupací poslal učitelku k zeměměřičské tyči

Svatební fotografie Ludmily Koštejnové, 1958
Svatební fotografie Ludmily Koštejnové, 1958
zdroj: Ludmila Koštejnová

Ludmila Koštejnová se narodila 7. března 1935 v Příbrami, dětství prožila v obci Březové Hory. Její otec už byl v penzi a dceru náležitě hýčkal a věnoval se jí. Maminka, vášnivá sokolka, byla přirozeně inteligentní, kvůli sociálním důvodům ale studovat nemohla. Katolická rodina vypěstovala v Ludmile Koštejnové lásku k Bohu, která ji neopouštěla ani za tuhého socialismu. S ní šel ruku v ruce strach, že se jí někdo na její víru zeptá a ona ji nebude chtít zapřít. Kvůli svému nekompromisnímu postoji k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 přišla o práci učitelky a musela vzít zavděk dělnickou profesí. S manželem vychovali dvě děti, dceru a syna, které měly kvůli nesouhlasu rodičů s okupací problém vystudovat. Po sametové revoluci obdržela od ministra školství čestné uznání. K práci ve školství se již nikdy nevrátila. V roce 2023 žila pamětnice v České Kamenici na Děčínsku.