Štěpánka Kopřivová

* 1937  

  • "Byli jsme tam rok, druhý, a bylo tak hezké počasí, jak tady není zvykem. Tady je mráz, pořád sníh, letos jsme měli tři metry sněhu. Strašné. No a takový byl ten rok 1950. Potom, v tom jednapadesátém, druhém, třetím, to jsme seli, jak jsme byli zvyklí. Babička chtěla okurky, tak si nasadila okurky, mák jsme měli, tady jsme to prodávali. A babička řekla dědovi, vidíš, že prý tu nic neroste. Když tu nic nezasadí, tak jak by jim něco mohlo růst? No a dědeček říkal, jen počkej, počkej, však se dočkáš, co bude. No a ten třetí rok, to už byl pořádný mráz a už nic nenarostlo. Obilí, to jsme měli takové malé. A pak už zase po nás chtěli, ať vstoupíme do družstva. Maminka jim řekla, ať si vezmou všechno, že to její není."

  • "Když jsem byla o něco větší, onemocněla jsem. Matka mě vzala do Mikulova a viděli jsme tam spoustu lidí. Později jsem se dozvěděla, že to byl pochod smrti (brněnských Němců). Byli to staří lidé, měli ruksaky a ranečky. Před mikulovskými kasárnami se tlačili, někteří padali na zem. My s matkou jsme ani nemohly přejít silnici, museli jsme čekat, až se přehrnuli. Lidé padali na zem, psi a vojáci nás nechtěli pustit, dokud se lidé nepřehrnuli do těch kasáren. Do dneška si pamatuji, jak na zemi byla spousta krve. Psi to lízali a lidé křičeli a plakali. I teď po letech si na to vzpomínám. Po letech, když jsem se vdala, jsem slyšela v rádiu zprávu, že to byli brněnští Němci, kteří museli pryč. Neměli nikoho, žádné dcery, žádné syny, zůstali a při odsunu se nevědělo, co s nimi. Za hranicí je už nechtěli, ale v Brně taky zůstat nesměli."

  • " Když jsme šli do první třídy, já už jsem šla vlastně do druhé. Ale ta má první třída nestála za nic. Bombardovali Rakousko, tak to o ničem nebylo. Uměla jsem toho málo a oni že teda ne, že nepostoupím. No ale můj děda, ten byl strašný organizátor. On nás pořád vedl k tomu, abychom nebyli pozadu. Tak si pozval inspektora, a když jsme uměli otčenáš chorvatsky, česky a německy, tak jsme postoupili. A kdo neuměl, nepostoupil. Náš děda trval na tom, že doma to přeci umíme, a tak jsme postoupili. Všechno jsme dohnali, ale nechtěli nás pustit."

  • "Byl tam jeden žhář, který se nastěhoval s kopou dětí. Dokonce si ještě pamatuju, že se jmenoval Škarpa. Na dědině si vybral barák, který měl nejmíň osm oken, byl to takový velký, krásný dům. Nevím, co se mu nelíbilo, ale stále si vymýšlel, pořád chtěl trochu vyšší barák, ne ty nízké domky. A tak shořel první dům. On sebral kupu děcek a šel s nimi do pole. Během té doby barák lehl popelem a oni se přestěhovali na druhý dům. Všichni sousedé už se báli, protože to zapálil on. Myslím, že v krátké době takhle lehly čtyři domy. Prostě, když už se mu dům nelíbil, tak ho zapálil."

  • "My z Dobrého Pole jsme šli ven poslední. A to proto, že jsem byla nemocná a měla jsem takovou nějakou horečku a oni čekali, že se uzdravím. No a mě to nešlo, možná, že mě i rodiče nějak drželi, abych se tak rychle neuzdravila. Abychom zůstali. No a já jsem se doma ptala, proč my nejdeme? Ti už šli, ti šli, ti jsou pryč… Jednoho dne přišel papír, matka dostala přípis na severní Moravu. ´Běžte se podívat na dům, vyberete si ji tam a tam,´ nabídli nám tři místa. To bylo patnáctého dubna, ne, března. Tak jsem šla s mámou sem do Bruntálu, měli jsme jít do Jelení u Bruntálu, tam nám přidělili nějaký dům. Tak jsme se tam šly podívat, ale tam bylo tolik sněhu! Máma celou cestu plakala, kam že to máme jít, byla zima, čtyři hodiny, šero. Když jsme vystoupily z vlaku v Bruntálu, ptaly jsme se, jak je to Jelení daleko, prý devět kilometrů. Máma tehdy měla čtyřicet tři let, a tak to pro ni nebylo nic, a že půjdeme pěšky. Vyšly jsme a pořád nic. Šly jsme, pak nás dohnal pluh, a ještěže tak! A že kam jdeme? S tou holčičkou? Já jsem byla ještě úplně malá. No že tam a tam. ´No tak to jste se zbláznila, tam nedojdete, není to protažené. Pojďte, já vás tam svezu.´ Tak po cestě si s ním máma povídala, co a jak, co tam máme dělat. A zjistila, že se tam také zakládá družstvo. Dovezl nás až před dům a otevřela nám žena, která měla sedm dětí. Plakala, ať prý k ní nechodíme, ať si její dům nebereme… A maminka jí povídá, že může být klidná, že si její dům nevezmeme.“ „To byla Němka?“ „Ne, Češka. Chtěli ji vystěhovat, protože nechtěla vstoupit do družstva. Muž jí zemřel, zůstala sama s dětmi. A že se bude držet, jak dlouho to jen půjde. Tak jsme u ní přenocovaly a máma jí vysvětlila, že její dům nechce ani zadarmo.“

  • "Když jsme přišli do Rejchartic, naši sousedé byli Čehovští. V Dobrém Poli bydlelo hodně Čehovských. Ti nám tam zatopili s pilinami, a tak když jsme přijeli, bylo zatopeno a zameteno. Jinak to bylo hrozné. Nastrkali nás do toho domku, babička si sedla, měla na sobě vlňák, tak se klepala, plakala a modlila se. Pak se podívala ke dveřím a říká: ´Johanne, co to je?´ ´Ale to nic, to jsou krysy.´ Co, babička vyskočila na stůl a že nejde dolů, že s tím musí něco udělat. Tak moc se bála. Zvenku, ze dvora, byla taková díra, že by i kočka prošla, nejen potkan. Rohy vrat byly rozkousané. A babička ne, děda že to musí hned spravit. Tak děda donesl nějaké desky a spravil to. Druhý den přišel starosta a říká: ´Tak jak jste se vyspali?´ A babička na něj, no takový domek, kde jsou samé myši… A on na to, z toho si nic nedělejte, panímámo. Mně sežraly svatební oblek. Tak si můžete myslet, co tam těch myší bylo. Babička hned řekla dědovi: ´Podíváš se po druhém baráku, tady nezůstaneme.´ Ale spravili jsme to, všechno jsme pospravovali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dvorce u Bruntálu, 18.10.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
  • 2

    Šternberk, 09.06.2016

    (audio)
    délka: 01:32:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Dokumentace nejstarších mluvčích moravské chorvatštiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme šli z Dobrého Pole poslední. To už byl konec.

Štěpánka Kopřivová, 2016
Štěpánka Kopřivová, 2016
zdroj: Eye Direct

Štěpánka Kopřivová, roz. Blachová, se narodila 7. února 1937 v Dobrém Poli. Její rodina se hlásila k moravským Chorvatům, v širším příbuzenstvu byli také Němci. Otec musel narukovat jako německý voják, z války se nevrátil. V roce 1943 Štěpánka nastoupila do první třídy, výuka probíhala v němčině. Po roce 1945, kdy se ve škole učilo opět česky, musela prvně zvládnout češtinu, která jí byla do té doby cizím jazykem. V roce 1950 byla její rodina jednou z posledních chorvatských rodin, které byly vystěhovány z Dobrého Pole. Nový domov našla v Rejcharticích u Moravského Berouna, odtud však byla rodina v šedesátých letech znovu vystěhována. Štěpánka Kopřivová dodnes mluví plynou chorvatštinou.