Franz Konrad

„Byly tam stovky lidí, jídlo bylo dost strašné, jen polévka z tuřínu, ráno, v poledne a večer, celých čtrnáct dnů nebylo nic jiného než tuřínová polévka. A pak tam bylo taky hodně štěnic. Můj ty Bože, v noci je člověk viděl pochodovat seshora dolů po palandách. Měli jsme brzy všude samé štípance. To byla katastrofa, ale bylo to pouhých čtrnáct dnů a ty jsme taky přečkali. Svitavy, to je asi třicet kilometrů od nás, od Moravské Třebové. To byly takové vojenské baráky od armády, kde nás ubytovali. Byli jsme zavření vevnitř, než nás poslali dál, než nás poslali vlakem směrem do Německa.“

„Všechno probíhalo normálně, až pak holt z české strany sem tam někdo přišel a okukoval dům, ne? ‚Ten se mi líbí, ten si vezmu!‘ A tak to bylo i u nás. Měli jsme statek a tu přišel jednou jeden muž s komisařem: ‚Takže tenhle dům si vezme on.‘ A my že se vystěhujeme a tak se to stalo, že jsme se museli v dost krátkém čase, za dva nebo tři dny, sbalit a s padesáti kily jsme museli stát před domem. Pak jsme pokračovali směrem do Svitav a ve Svitavách jsme se dostali do velkého tábora a ten Suchomel, nebo jak se jmenoval, si přivedl celou rodinu a bydlel v našem domě. Až dodnes, samozřejmě pak jeho syn a zas jeho vnuk, ne… Protože my jsme tam byli už dvakrát a jméno Suchomel je u nás na domě. Byl to komisař a tři nebo čtyři osoby, které měly na povel celý resort, celou vesnici… U něj se musel hlásit ten, kdo měl zájem o nějaký dům. Takhle se postupně obsadily všechny domy, jeden po druhém. A ten Suchomel k němu tenkrát přišel a pak si šel s komisařem dům prohlídnout a povídá: ‚Jasně, tenhle dům si vezmu.‘ A pak hned, že my musíme pryč, a zbývaly nám jen tři nebo čtyři dny, než jsme byli vysídleni. [Vzali jsme si] jen to ze všeho nejnutnější, měli jsme postel a pak prostě ty nejdůležitější věci, jako oblečení a hrnky a talíře, ty jsme si vzali taky.“

„Nahnali dohromady všechny krávy z celé vesnice a chtěli je odvézt do Ruska. Strčili je za plot k hasičům a druhý den se mělo vyrazit směr Rusko. Pak zašli za mým otcem: ,Ten musí s námi, zapřáhnout koně!‘ Rusové hodili svoje batohy a věci na vůz a on musel s nimi. My, moje matka, sestra a já, jsme samozřejmě prolévali slzy. Ale Rusové na to: ,Zpátky, musí s námi, v Rusku si najde novou mamušku,‘ nebo tak nějak to říkali. A pak s nimi, s krávami a transportem, otec šel tak šedesát nebo sedmdesát kilometrů. Nakonec někde přenocovali a Rusové se pořádně napili, čehož otec využil a nechal si donést od jedné ženy pytle. Ty přivázal koním provazem kolem nohou, kopyt, a kolem půl druhé v noci se pokusil vyrazit. Kdyby ho nachytali, to mu řekli hned, zastřelili by ho, ale on to risknul. Sám by unikl lehčeji, ale chtěl vzít s sebou i svoje koně. Vyjel k domovu, přespal v lesích a doma se pak tři dny schovával v lese. A pak jsme zase měli našeho tatínka! Byli jsme přešťastní, protože už jsme si ani nepomysleli, že ho kdy spatříme. To byla radost na kvadrát!“

„Jednu louku jsme měli ‚na českým‘. To se pak jezdilo na žně přes hranici a seno se potom vozilo zpátky domů na voze. To jsme samozřejmě tam dole trochu nakoupili, čeho se u nás nedostávalo. Za mě to byly taky tužky, školní sešity a podobné věci, a to se pak trochu poschovávalo do sena. Tak jsme to převáželi přes hranici. Ale byl tam jednou jeden policajt a můj otec musel zastavit a on pak kontroloval, jestli něco nevezeme. Byly to ale jen samé drobnosti, sešity a tak. Takže táta dostal jenom pokutu. Ale kdyby toho bylo víc, vypadalo by to nejspíš jinak. Ale to bylo tenkrát, to ještě byly na druhé straně k dostání věci, kterých byl v Německu nedostatek, tedy u nás v Sudetech, ne… které byly holt německé.“