PhDr. Petr Kolář

* 1962

  • „Co bylo nejsilnější, to byla ta atmosféra toho štěstí, toho uvolnění a neuvěřitelné euforie, pýchy a kombinace hrdosti, radosti a štěstí, že jsme to my, kdo to dokázal. Navíc ještě ten samet v tom. Já vím, že spousta lidí to měla později tendenci shazovat, že jsme měli být radikálnější a chtělo to s nimi pořádně zatočit. Já byl na ten samet pyšný. Já byl na to pyšný, že to proběhlo: ‚Máme holé ruce! My chceme jenom svá práva. Nechceme se tady prát a zabíjet.‘ To byl zvláštní stav duše a společnosti, který ty lidi, kteří do té doby žili v šedi a strachu, tak najednou vedl k tomu, že se jeden druhému díval do očí a usmívali se. Lidi si dávali přednost, pouštěli se, byli na sebe laskaví. Ono to moc dlouho nevydrželo. Ale ty prosincové dny, listopad a prosinec, a ještě začátek roku 1990 byl neuvěřitelný v tom, jak se všechno najednou začalo dít.“

  • „Já jsem chtěl zůstat v Akademii věd, jenomže když za mnou potom přišli mi říct, že jsem mladý nadějný soudruh šikovný a měl bych se stát kandidátem na členství v KSČ, tak já jsem se snažil z toho vylhat takovými těmi hloupými kličkami, že si ještě nepřipadám dost zralý na to a ještě potřebuju spíš trošku dozrát a tak. Dostal jsem nůž na krk: ‚Buď se staneš kandidátem na členství a můžeš dělat vědeckou aspiranturu, pokračovat tady, nebo prostě odejdi.‘ Já jsem se jako stipendista živil tím, že jsem dělal malý doktorát a seděl v sekretariátu ředitele ústavu etnografie a folkloristiky, vydával jsem kolegům toaletní papír a chodil jsem panu řediteli Robkovi do Myslíkovy ulice pro ovarové koleno k obědu. Byl jsem vlastně taková sekretářka. Já jsem chtěl tu aspiranturu dělat. Já jsem chtěl dělat vědeckou aspiranturu, to znamená, že byste potom byl to CSc. – kandidát věd, za jménem, dneska to je PhD. Ale když jsem se potom najednou musel rozhodnout, jestli teda budu obětovat to, že budu kandidátem na členství v KSČ, tak jsem to nechtěl a prostě jsem odešel.“

  • „Já jsem ty prázdniny strávil v Ostravě u babičky jako vždycky a najednou v noci mě babička s dědou vzbudili, posadili mě na parapet u okna a dívali se ven. Tam jely tanky. A pamatuju si, že babička s dědou mlčeli, byli takoví hrozně zaražení. Já jsem byl vzrušený, přišlo mi, že to je hrozně zajímavé, tanky tam byly, mně bylo šest. Pak si pamatuju, když jsem po těch prázdninách přijel do Prahy, tak tam byla ohořelá auta. Ještě nějaké vraky sem tam. Fascinovala mě fasáda Národního muzea, která byla celá poďobaná, jak do ní stříleli. To si pamatuju, ty díry v té fasádě toho Národního muzea si pamatuju.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.07.2021

    (audio)
    délka: 01:29:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 27.07.2021

    (audio)
    délka: 01:55:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dostal jsem nůž na krk: Buď se staneš kandidátem na členství, nebo prostě odejdi

Petr Kolář, 1998
Petr Kolář, 1998
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Kolář se narodil 27. září 1962 v Českých Budějovicích. Protože jeho rodiče Marie a Josef Kolářovi ještě studovali, velkou část dětství strávil u prarodičů v Ostravě. Jejich výchova ho naučila zásadám a hodnotám, které ho provázely celé dospívání a nevzdal se jich ani v dospělosti. V severomoravském městě zažil také invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jeho otec, který byl od mládí členem Komunistické strany Československa (KSČ), po srpnových událostech ze strany odešel. To později ovlivnilo i život Petra Koláře, když ho nechtěli přijmout na vysokou školu. V roce 1981 maturoval na gymnáziu na Baumanském náměstí. Chtěl studovat historii a stát se pedagogem, jenže to mu režim neumožnil, ačkoliv přijímací zkoušky zvládl velmi dobře. Někdy v té době se jeho jméno objevilo na seznamu těch, kteří nemohou studovat kvůli politickým postojům svých rodičů. Díky tomu ho nakonec na rektorské odvolání přijali na obor Vědecké informace a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Později si přibral ještě etnografii. Po úspěšných státních závěrečných zkouškách v roce 1986 nastoupil jako stážista do Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd (ČSAV). Odtud nakonec musel odejít, protože odmítl vstoupit do KSČ. Pracoval na různých pozicích, které neodpovídaly jeho kvalifikaci. V roce 1984 se Petrovi a Jaroslavě Kolářovým narodil první syn Ondřej, společně žili v Praze. Na přelomu roku 1987 a 1988 se rozhodli, že z Československa odejdou do Kanady. Petr Kolář odjel sám do západního Německa a později měl prostřednictvím Červeného kříže zprostředkovat příjezd zbytku rodiny. Syn onemocněl, proto se nakonec vrátil zpět. Od roku 1988 sloužil na základní vojenské službě v Českých Budějovicích, pak ho převeleli do Kladna. V průběhu roku 1989 se účastnil řady protirežimních demonstrací. Tehdy působil ve Výzkumném středisku pro otázky míru a odzbrojení ČSAV. Po sametové revoluci začal pracovat v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky. V roce 1991 mu ředitel ústavu Vilém Prečan zařídil studijní pobyt ve Spojených státech amerických. Později odjel také do Londýna a prvních šest měsíců roku 1993 strávil v Oslu na Nobelově institutu. V letech 1993–1995 vedl odbor krajanských a nevládních styků na Ministerstvu zahraničních věcí a následující rok 3. teritoriální odbor – východní a jižní Evropa. V roce 1996 odcestoval jako velvyslanec do Švédska. V roce 1998 na svou funkci rezignoval. Až do roku 1999 působil jako poradce pro evropskou integraci a Balkán v Kanceláři prezidenta republiky ČR. Byl velvyslancem v Irsku. Mezi lety 2005 a 2010 plnil tuto funkci ve Spojených státech amerických, poté až do roku 2013 v Rusku.