„Na vernisáž k Mutějovicům zase přijela ohromná spousta lidí, no jenomže se to zase jaksi… to už pak neuniklo. Ta akce byla schválená, já jsem kvůli tomu musela jet, mám dojem, že do Slaného, a jednat tam s nějakou kulturní komisí. A bylo to velmi nepříjemné, oni byli velmi podezřívaví. No ale nakonec zjistili, že to asi není úplně košer a hnedka po té vernisáži další den ti přátelští zemědělci z Jednotného zemědělského družstva Mutějovice, kteří nám půjčovali traktor, žebříky a ubytovali nás a tak, tak byli pověřeni tím, aby to celé zlikvidovali. Tak oni to prostě likvidovali, jenomže to šlo velmi špatně. A také tam třeba jednou z účastnic byla Magdalena Jetelová, její taková palisáda vlastně byla úplně to první, s čím se návštěvník setkal. To bylo velmi působivé. A oni aby to zlikvidovali rychleji, tak zapálili uprostřed té chmelnice instalaci od Ivana Kafky, což byl takový velký, takový prostor, který naplňoval celou tu kostku a byl z chmelových štoků. A procházelo se tím. A oni to zapálili a jak to začalo hořet, tak chytily sloupy chmelnice a ta chmelnice lehla, ta prostě spadla.“
„To jsem byla na střední škole a tehdy jsme to v rodině hodně prožívali, protože tehdy byl děkan filozofické fakulty v nemocnici a táta v té době fakultu vedl, byl v té roli děkana. Takže on vlastně řešil tuhle situaci. Potom při pohřbu se už děkan nějak vrátil, ale tu nejhorší dobu, to tedy zastihlo tátu ve funkci děkana a musel to řešit na Hradě, byl u Svobody, a musel mluvit… možná dokonce mluvil v televizi, můj bratr by to možná věděl přesněji, ale každopádně to bylo velmi, velmi těžké, protože všichni čekali, jestli nebude ta další nějaká… jestli se ještě nějaký další student neupálí. A teď táta se snažil nějak na ně zapůsobit, nějak promluvit ke studentům, aby to prostě nedělali. Protože byl v hrozné situaci samozřejmě. Takže ano, tohle jsme prožívali v rodině hodně těžce.“
„Ten náraz po návratu z Itálie byl strašný. Naši mě nechtěli nikam pustit, protože tam po nábřeží jezdily tanky, a po Moráni také, tam se i střílelo. Bratr nebyl v Praze, byl u babičky v Jaroměři. A my jsme se k němu týden nemohli dostat. A pak když konečně bylo možné opustit Prahu nějakým vlakem, protože auto jsme neměli, tak to bylo velmi složité, museli jsme jít na nádraží Těšnov a tam jsme nastoupili do vlaku, načež nastala přestřelka přes to nádraží mezi Rudým právem a stranickým centrem, které bylo tam u řeky. My jsme všichni leželi pod sedadly, protože stříleli přímo přes ten vlak.“
Marie Klimešová se narodila 1. března 1952 v Praze v rodině divadelního historika, profesora Františka Černého a historičky umění Marie Černé, rozené Vlachové. Inspirativní rodinné prostředí, hodnoty, které rodiče sdíleli, i společenské události v době jejího dospívání zásadně ovlivnily její životní směřování. Zároveň ji formoval skautský oddíl Kruh, do kterého se v době obnovení Skauta zapojila. Události srpna 1968 a následné upálení Jana Palacha v lednu 1969 na ni velmi tíživě dopadly i díky tomu, že otec byl v době Palachova upálení dočasně ve funkci děkana filozofické fakulty a snažil se zabránit dalším obětem. Marie Klimešová vystudovala dějiny umění a dějiny divadla a ke konci studia se stala členkou Společnosti neznámých učenců, která se orientovala na moderní umění. Zde se seznámila i s Chartou 77, kterou přepisovala a sama dál šířila. Období normalizace vnímala jako dobu velkého úpadku. Práce ve státních institucích ji nenaplňovala a začala se angažovat v neoficiální výtvarné scéně. Tehdy se také seznámila s prvním manželem, malířem Stanislavem Judlem, který předčasně zemřel v roce 1989. Po sametové revoluci Marie Klimešová dál působila v Galerii hl. města Prahy, později v Národní galerii a na dalších místech. Podílela se na řadě výstav, ze kterých si nejvíce cení Ohnisek znovuzrození (1994) a Roků ve dnech (2010), kde představila české umění 50. a 60. let. Od roku 2003 při doktorském studiu vedla externí přednáškové cykly na univerzitách v Brně a Olomouci, od roku 2005 působila v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK. Je autorkou mnoha publikací a držitelkou významných cen. Se svým druhým manželem, malířem Svatoplukem Klimešem, žila v roce 2022 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
