prof. MUDr., DrSc. Pavel Klener

* 1937

  • „Ty zkušenosti z parlamentu byly pozoruhodné, protože například sněmovna se usnesla, že se nechá – protože tehdy ještě nebyl lustrační zákon – všichni poslanci že se nechají lustrovat. A v případě pozitivního nálezu že budou vyzváni, aby se vzdali mandátu. Což někteří poslanci udělali, ale asi čtyři poslanci to neudělali. A v tom případě se pak na neveřejném zasedání četlo, že třeba pan Josef Novák, krycí jméno Hurvínek, udal toho a toho a přijal za to odměnu takovou takovou. A oni tam seděli a ani se nečervenali. A legislativně nebyla žádná páka je z toho parlamentu vyeliminovat. To mě tedy velice překvapilo.”

  • „To byl soused, který… Tam byly, nad námi bydlely dvě staré dámy, Němky, které neměly s Hitlerem nic společného. A on tam na ně přivedl Vlasovce a nechal je odvést jenom s uzlíčkem. Vzal si od nich klíče a tam potom znárodňoval ty jejich věci. No ale on to byl asi soudruh, protože já si pamatuju, že ta jeho žena najednou začala chodit po domě s rudou páskou. A babička se ptala, prosím vás, co to je, co to máte? A ona jí řekla: ‚Vy nevíte, že já jsem zuřivá komunistka?’”

  • „Přišly prázdniny v roce 1945, a to byla zajímavá zkušenost, protože ten první měsíc jsem byl v Chrasti u Chrudimi, kde jaksi byla Chrudim osvobozena sovětskou armádou, tak jsem tam viděl, že se vlastně lidi spíš těch svých osvoboditelů obávali, protože když měli hlad, tak si vzali krávu, a do rybníka se nesmělo, protože tam naházeli munici, aby si nachytali ryby. Ale pak druhou polovinu prázdnin jsem trávil v Sušici, kterou osvobodili Američané. A tak jsem viděl rozdíl v těch dvou osvobozeneckých armádách. Zatímco ti Rusové chodili, jak kdyby právě opustili bojiště, kdežto Američané chodili v nažehlených uniformách s vyleštěnýma helmama. A když viděli skupinu dětí, tak džíp jejich zastavil a nabízeli nám čokolády a pomeranče. Takže já jsem v Sušici ochutnal svůj první pomeranč.”

  • „A já jsem zažil akorát to, to mně utkvělo, když jsem šel s babičkou na Petřín a šel tady průvod zajatých německých vojáků, a když někdo zakopl nebo vykročil, vybočil z té řady, tak ho zastřelili. A než jsme došli na Petřín, tak tady bylo pět mrtvol. To byly první mrtvoly, které jsem v životě viděl, které lidi přikrývali novinami. A to na mě teda velice nepříznivě zapůsobilo, protože jsem si říkal, zajatci se nestřílejí, a tohleto bylo úplně brutální.“

  • „V listopadu jsem byl v Brně na obhajobách kandidatur, a když jsme jeli zpátky, tak řidič měl puštěné rádio, sledovali jsme události a říkali jsme si, kdo bude tím ministrem zdravotnictví, snad tam nenechají znovu toho Prokopce. Přijeli jsme do Prahy, já jsem šel na kliniku, tam jsem měl rozepsanou nějakou práci, ale měl jsem hlad, tak jsem si říkal, dopíšu to zítra a zabalil jsem to, šel jsem domů. A tady Pavel říká: ‚Táto, už několikrát volal nějaký doktor Březina, je to strašně důležité, máš okamžitě zavolat tohle číslo.‘ Tak jsem zavolal to číslo, ozval se úřad vlády, že se mnou chce mluvit pan premiér, to byl Pitra tehdy premiérem. No tak jsem se podivil a říkali: ‚Kde přesně bydlíte, my pro vás posíláme auto.‘ Za chvilku tady byla šest set třináctka, odvezli mě na vládu, tam pan premiér na mě vyvalil, že bych měl být ministrem zdravotnictví. No, já jsem prostě úplně... Hodinu, skoro celou hodinu jsem vysvětloval, proč nemohu být ministrem zdravotnictví. Říkal jsem: ‚Podívejte, já klidně můžu přednášet doškolovákům bez papírů třeba hodinu, ale já nejsem stavěný na ty politické řeči. Za druhé, když jsem dělal atestace, tak vždycky jsem měl hrůzu ze zkoušky z organizace zdravotnictví, já to vůbec neumím. Já vám budu dělat ostudu.‘ No prostě jsem snášel všechny možné argumenty a on pak říkal: ‚Víte,‘ a věděli o mně opravdu, až jsem se teda divil, ‚my jsme si o vás sehnali informace. Je to škoda. Ale my máme ještě další tři kandidáty.‘ Tak mě odvezli domů, tady jsem říkal: ‚Děti, mohly jste mít tatínka ministrem.‘ Dělali jsme si srandu.“

  • „A jinak jsem jezdil s kamarády tady na Malé Straně, protože Vltava zamrzala úplně celá, takže se dalo jít třeba od Vyšehradu až pod Letnou, i přes jezy, i ty jezy zamrzaly. No a když nenapadlo hodně sněhu, tak stačilo si na normální boty natáhnout šlajfky, to byly takové brusle na kličku, že jo. Tak jsem šel tady na Kampu, tam jsem si natáhl brusle na boty a vyjel jsem třeba k Národnímu divadlu nebo tam byla vždycky taková kluziště hlídaná, nebo když napadlo trošku sněhu odhrabaný, jinak se bruslit nedalo. Ale dalo se procházet po Vltavě a dlouhá léta prostě, celé mé dětství vlastně ta Vltava zamrzala. Až potom když začali stavět přehrady, tak poprvé se stavěly Slapy, myslím, tak když se postavily Slapy, tak už nezamrzala celá Vltava, ale zamrzalo tady u Kampy... ten pruh zamrzal. A v Podolí ten přístav pro lodičky – ty zamrzaly a tam se bruslilo. No a pak, když se postavily Slapy, tak už nezamrzaly ani tady ty dvě lokality. Takže jsem chodil bruslit, chodil jsem sáňkovat na Petřín. Možná že to je tak zkresleno, ale já mám představu, že tehdy ty zimy byly často doprovázeny velkou nadílkou sněhu, takže na Petřín vlastně od té doby, co přijel Martin na bílém koni až do února se chodilo na Petřín sáňkovat. Takže sáňkování jsem si užil, bruslení jsem si užil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.11.2018

    (audio)
    délka: 02:12:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 16.11.2018

    (audio)
    délka: 44:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 16.06.2021

    (audio)
    délka: 01:26:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 24.09.2021

    (audio)
    délka: 01:47:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když mě v Paříži zvali na večeři, ukazovali mi, co je topení nebo magnetofon

Pavel Klener
Pavel Klener
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Klener je hematolog a onkolog, průkopník chemoterapeutické léčby u nás. Narodil se 9. dubna 1937 v Bratislavě, odkud se rodina po vyhlášení Slovenského státu v březnu roku 1939 odstěhovala do Prahy. Koncem války byl na Malé Straně svědkem krutého chování Čechů k německým zajatcům. Od dětství měl řadu zájmů: zpíval v Kühnově dětském sboru, ministroval, byl členem skautského oddílu. V roce 1961 absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK, a protože nebyl členem komunistické strany, nastoupil na chirurgii v Roudnici nad Labem. Po roce se mu podařilo přejít na pražskou II. interní kliniku. V letech 1965–1966 absolvoval studijní pobyt na hematologické klinice prof. Bernarda v Hôpital Saint-Louis v Paříži, kde se seznámil s principy chemoterapie. Po návratu tuto metodu zaváděl jako léčebnou novinku u nás. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. V roce 1988 byl jmenován profesorem a přednostou onkologické kliniky. Během sametové revoluce přijal v prosinci 1989 nabídku stát se ministrem zdravotnictví tehdejší české vlády a sedm měsíců tento post zastával. V letech 1990–1992 byl poslancem České národní rady. Nikdy však neztratil kontakt se „svou” onkologií a postupně se vrátil ke své odborné a akademické práci. V roce 2021 stále pracoval ve Všeobecné fakultní nemocnici.