Vítězslav Keller

„My jsme měli ošklivej zážitek pondělí sedmého, kdy vesnicí propochodoval oddíl SS a s ním čtyři žebřiňáky, který vezli sedláci z Olešné u Hořovic, který oni zrekvírovali, páč jim došel benzin, tak jim naložili ty těžký zbraně, potraviny i střelivo na žebřiňáky a museli jet s nima. Prošli tou vesnicí a to byl tedy ošklivej pocit. Pak u lesa asi kilometr a půl, tak tam se vybavili a ty sedláky propustili. Ty byli teda úplně šokovaný, protože zhusta se stávalo, že stříleli, než aby je propustili. A jako rarita je, že já jsem se po mnoha a mnoha letech s jedním z těch sedláků z tej Olešnej u Hořovic setkal. Tak jsme zavzpomínali. Ty Němci tam měli ještě takovou bojovou náladu, tak začali hloubit zákopy a klást miny na silnici. No a pak najednou tam vyjel takovej ten pancéřovej lehkej vůz výzvědnej, tak byla taková kratší přestřelka. On zase teda odjel. A pak začaly z lesa vyjíždět tanky. On je tam nějakej lesák převedl a provedl přes ten les. Pak už se teda definitivně vzdali. Ještě to vylepšil jeden německej tank, kterej tam prostě přijel a postavil se na tu křižovatku silnic a měl ještě takovou bojovnou náladu. Když potom už to vzdali ty esesáci, tak můj otec je přemluvil, aby toho nechali, tak zahodili zbraně a pak je ti Američani zajali.“

„Někteří lidi neposlouchali, nechtěli se do těch krytů schovávat. Mezi ně patřila naše domácí paní Šlajzová. Ta vůbec prostě nechodila. Až přišel potom najednou nálet na podzim roku 1944. Tak skutečně padly první bomby velice blízko nás. A ona v tom svém bytě v přízemku toho baráku zažila nesmírnej strach. Projevilo se to tak, že žvýkala prostě ten nechutnej protektorátní salám, kterej teda při tom uleknutí vyplivla a hodila do kamen, a hodila ho tam i s chrupem. Ono už to, že třeba měla rozdělaný ten oheň, bylo proti zákazu, páč ze zkušeností v Německu bylo zakázáno mít otevřená ohniště v průběhu náletu, páč když došlo k náletu a pak tedy k rozvalu toho ohniště, tak vlastně si tu pumu vylepšili přímo v tom baráku, že tam ty hořlavé předměty chytily a hořely.“

„To nebyli teda ledajací vojáci. Jeden z nich, to byl záložák a byl povolanej jako důstojník. A tam to odsloužil a teda odešel do civilu. Měl továrničku malou a i za války vyráběl vyorávače brambor. To byla taková rarita. Ten druhý strýc, Vojtěch Švantner, tak to byl muničář a ten utekl na Slovensko a tam učil jejich odborníky na munici do konce války a už tam potom zůstal a vrátil se až do svého důchodu někdy v sedmdesátých letech. A ten třetí strýc dopadl nejhůř. To byl strýc Pepa Kraus. To byl tehdy podplukovník generálního štábu a měl na starosti dělostřelectvo. Mimo jiné byl v kontaktu i s Rusy, kterým jsme tehdy jednak děla, také výkresy a také stroje na výrobu dodávali, ale v určitém momentu, kdy došlo k čistkám v Rudé armádě, tak se to zadrhlo. No a tenhleten strýc vstoupil do odboje, ale byli brzy nějak objeveni nebo prozrazeni a v roce 1941 byl popraven v Drážďanech.“

„Rozhodně byla, možná, že ne tak mezi žákama jako spíš mezi tím učitelským sborem, kterej bych řekl, že utrpěl dvě rány. Jednu za toho Německa, kdy odcházeli do těch koncentračních táborů, a druhou v roce 48, kde bylo několik těch pedagogů suspendováno a přišli za ně jiní, někteří kvalitní, někteří méně kvalitní. Tento fakt sám, že, mezi těmi žáky působil takovým deprimujícím dojmem, takže řekl bych, že takové to nadšení, který bylo provokováno takovou tou jednoduchou agitací, tak bych řekl, že na tom gymnáziu nemělo tak širokou odezvu. Nepamatuju se, že bysme podepisovali nějaký manifesty nebo nějaký takovýhle zásahy, ovšem ten svůj dosah to mělo. Protože například v septimě nebo oktávě, tak nás najednou v listopadu nebo v říjnu stáhli ze školy a šli jsme stavět silnici Mirošov – Padrť. Tam jsme za černou kávu a chleba, páč tam skutečně takhle snídaně vypadala, tak jsme tam stavěli silnici, a dobře jsme ji postavili.“