Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Keller (* 1933)

Život je potřeba brát s nadhledem

  • narozen 16. února 1933 v Dobřanech

  • 1938 – stěhování do Plzně za tetou

  • 1939 – základní škola na Jiráskově náměstí, později přestoupil na Základní školu nad Hamburkem

  • 1943 – gymnázium na náměstí Odborářů

  • 1951 – Vysoká škola strojní a elektrotechnická v Plzni

  • 1956 – nástup jako energetik v Dole Silvestr u Dolního Rychnova

  • 1957 – svatba s Jarmilou Filipovou

  • 1962 – přestup na kombinát Vřesová

  • 1987 – stěhování do Karlových Varů

  • 2006 – důchod

Vítězslav Keller se narodil 16. února 1933 v Dobřanech Františku a Anně Kellerovým. V Dobřanech žil s rodiči a sestrou Věrou do svých pěti let. „Najednou prostě začali chodit lidi a hlásit se z otcova rodiště, jeho bývalí spolužáci a podobně. Takže v tom našem domečku v tom vrcholu přebývalo dvacet lidí, než je prostě ta střediska vybavila a poslala k těm jednotkám, tak tam prostě u nás spali na kobercích v obejváku. A vždycky ráno se myli u studně a snídali rohlíky, který já jsem jim přinesl od pekaře.“

Stěhování

Po mnichovské dohodě nečekaně spadaly Dobřany pod Německo, a tak se rodina musela vystěhovat. „To sudetské území se uvolňovalo postupně v pěti zónách a vždycky to ohlásil Československý státní rozhlas, kdy kterého dne má být která ta zóna uvolněna. No a tak to postupovalo, až teda přišla ta šestá, nešťastná zóna, kdy nám teda večer oznámil rozhlas, že do ní spadly i Dobřany, tak to byla pro nás teda neočekávaná rána. Znamenalo to se rychle sbalit s nejnutnějšími věcmi, a večerním vlakem kolem deváté hodiny jsme odjížděli.“ Stěhování tedy proběhlo narychlo a Vítězslav Keller vzpomíná na věci, které měl s sebou. „Ta moje výstroj, když jsme odcházeli ven z toho baráku na vlak, tak to byla plynová maska, protože tenkrát se strašně strašilo, agitovalo tím, že ty letecké útoky budou i plynové, a tak jsem měl plynovou masku, v tašce jsem měl svého nového psa, na sobě jsem měl nový zimník, který mi rodiče zakoupili před zimou, a vysoký boty holínky.“ Přestěhovali se k tetě do prostorného bytu v Plzni. V Plzni pamětník nastoupl do obecné školy na Jiráskově náměstí, ale ta byla roku 1941 zabrána a změněna na lazaret pro německé vojáky. Proto přestoupil do školy Nad Hamburkem. Ovšem školní povinnosti žáků za války obnášely více než jen plnění domácích úkolů. „Určitej tlak i na ty malý děti tady byl vykonávanej. Například žáci čtvrtých tříd měli za povinnost přinést deset kilogramů železa do sběru. Což bylo při tehdejším vybavení domácností problematické. Ale elegantně to překonal můj spolužák Standa Paur, kterej prostě věděl, kde co je. Tak věděl, že na smetišti pod Mikulášským hřbitovem jsou takový všelijaký plechovky od barev a tak.“

Přijímací řízení na gymnázium

Vítězslav Keller se jako premiant mohl ucházet o studium na gymnáziu na náměstí Odborářů, kde ale musel úspěšně projít přijímacím řízením. Nejdříve proběhly zkoušky. „Tak jsme se dostavili na vyzvání na tu zkoušku. Ta byla organizována s německou důkladností na celý týden. Každý den byl věnován jednomu předmětu: čeština, němčina, pak taková melanž zeměpis, dějepis a výtvarná výchova, tělocvik a matematika.“ V druhé části museli uchazeči jít do ústavu práce, kde se podrobili psychotechnické zkoušce. A poslední část byla rasová komise. „Na to finální hodnocení nakráčela takzvaná rasová komise, která byla podřízená inspektorátu, to byl německej inspektorát, a ta teda si volala ty jednotlivý študentíky a prohlížela je, jestli nemají nějaký rasově vadný příznaky, přestože Židi předtím už byli dávno všichni vyloučeni, jenom jestli měl někdo velkej nos anebo nějaký povislý uši anebo rty, tak prostě když u rasové komise neobstál, tak vypadl.“ Pamětník ale zkouškami úspěšně prošel a nastoupil na gymnázium.

Bombardování a osvobození

Nedílnou součástí války je bombardování. Obzvláště se nevyhnulo Plzni a okolí, kvůli důležité průmyslové zóně. „Zpočátku to většinou mělo formu spíše poplachu. Páč ty svazy byly nepočetné a to jejich bombardování prostě nemělo prakticky výsledky. Letci se většinou netrefili anebo ty škody byly tak malé, že je prostě v krátkosti bylo možno odstranit, ale pokračovalo to a gradovalo to.“ Roku 1943 se shodou okolností staly cílem náletu Dobřany. V trosky se proměnil i rodný dům pamětníka. „Maminka se sestrou to odmítly, tak jsem doprovázel otce já. No tak nejprve jsme prodělali ostrou pasovou prohlídku na Valše u Plzně, no a dojeli jsme tedy k Dobřanům, ovšem tam byl konec, protože nádraží bylo zasaženo. Tak jsme vystoupili a těch tři sta metrů jsme dovrávorali k tomu našemu baráčku, kterej byl teda, tenkrát vypadal daleko hůř než na tý fotce, protože stropy byly propadlý a trámy tam čuměly nahoru. No, tak jsme si to tam prošli a zrovna shodou okolností takovej jeden ten plivanec po tý fosforový pumě tam začal hořet, v tom baráčku, tak jsme to ještě uhasili pískem.“ Když se blížil konec války a Rudá armáda tlačila německou armádu a německé obyvatele před sebou na západ, vznikla nová povinnost pro majitele činžovních domů. „Němci zase jako všechno dovedli zorganizovat, každej majitel velkýho činžáku musel umístit jednu rodinu z těch utíkajících Němců. Tak my jsme tam v baráku takovou rodinu měli. Sestávala ze starého pána, opravdu starce, ženy, asi třicetileté, a tří dětí. Potom na tom samém konci války se schovávali v krytu před námi, a tak jsme s nimi museli nějak vyjít, ale oni byli jednak zkroušení tím svým osudem a jednak svojí podstatou to asi byli slušní lidé.“ Jedním z posledních bombardování byl zasažen pamětníkův domov, a tak se vydali za babičkou do Kotousova. Cestou vlakem zasáhl hloubkový nálet lokomotivu, ale rodině se nic nestalo. K babičce pokračovali pěšky. V Kotousově 7. května 1945 prožili přestřelku jednotky SS s Američany, ale tím pro ně válka skončila. Vrátili se do Plzně a proběhly oslavy konce války.

Maturita a vysoká škola

Lidé se pustili do oprav po válce a pamětníka čekaly poslední tři roky na gymnáziu. Jedním tahem bylo ze dne na den změněno vyučování němčiny za ruštinu. Naštěstí měl pamětník dobré učitele, kteří je připravili na maturitní zkoušku. Tuto zkoušku složil, i když někteří členové maturitní komise měli námitky k jeho ohodnocení. „Já jsem čekal na výsledek maturitní zkoušky a seděl jsem tam na schodech u sborovny, kde zasedala maturitní komise; seděl jsem tam asi dvě nebo tři hodiny. Pak přišel ten pan předseda komise profesor Macháček a tvářil se dost zkroušeně. Říkal, že někteří členové komise měli námitky proti tomu, že jsem byl ohodnocen samýma jedničkama, a naproti tomu, že nikdo z členů Socialistického svazu mládeže ty samý jedničky neměl, takže mám mít jednu dvojku, ale za to projednal, že mi bude doporučeno studium na vysoké škole.“ Ve studiu Vítězslav Keller pokračoval na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Školu bez problémů dokončil a čekal ho výběr práce.

Práce

Umístěnku si vybral v Dole Silvestr u Dolního Rychnova, protože již měl zkušenosti z hlubinných dolů. Zde pracoval jako pomocník hlavního energetika. Zažil však svízelnou situaci s přidělením bytu. „Bylo tam napsáno nejdřív, že byt bude ihned, pak to někdo škrtnul, ale už nenapsal, že to byl on, napsal do půl roku. A když jsem se po dvou a půl letech šel zeptat tehdejšího správního náměstka doktora Chrba, jak to teda s tím bytem bude, že není půl, ale dva půl a že jsem se už mezitím oženil a že budu mít synka, tak on se kroutil a říkal, že dostal nějaký přípis z ministerstva paliv, že mají přednostně dávat byty těm, kteří jsou propuštěni z výkonu trestu, aby se konsolidovali. Tak jsem zase ostrouhal, ale ne nadlouho, protože ten byt, který bych byl původně dostal, dostal někdo jinej a byl na Březové, já jsem dokonce viděl, kterej to byl. Když se mi narodil synek v dubnu, tak jsem ten byt dostal v září nebo v říjnu. Dostal jsem ho v Sokolově...“ V roce 1962 přešel Vítězslav Keller na Palivový kombinát Vřesová, spadající pod Hnědouhelné doly a briketárny Sokolov. Později se přestěhoval do Karlových Varů a narodil se mu druhý syn. Pracoval až do svého odchodu do důchodu, kdy mu bylo třiasedmdesát let. Práci ale úplně neopustil, protože je stále poradcem pro HDB.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Dagmar Erbenová)