Milan Kašuba

* 1940  

  • „Potom taky snad nejhorší bylo to, že na jaře toho pětačtyřicátého roku jsme chodili s maminkou na Petrov a tam bylo dětský hřiště a ne že by to bylo intuitivní, ale šli jsme domů a zase začaly padat bomby. Naštěstí jsem tady, jak mě vidíte, ale ty děti, co byly nahoře, tak tam nezůstal nikdo. Takže to jsou ty nejhorší vzpomínky, které vám mohu říct. Čili si myslím, že pokud někdo mluví, že to je taková malá válka, tak se na něj dívám a říkám si, že asi není normální, protože takové zážitky ve vás zůstanou navždycky. A to je zbytečné dál to nějak rozvádět.“

  • „Otec hrál na harmoniku a přišel s tím, že budu chodit na housle. Tak samozřejmě pro mě housle byly neznámá věc, takže přihlásil mě do houslí. Byl jsem tam jednou, dvakrát, pak už jsem tam nešel. A samozřejmě že jsem vždycky, když jsem odcházel, tak otec se mě ptal, kam jdu. Říkám: ,Do houslí.‘ Vzal jsem housle, šoupnul jsem je pod lavičku a hrál jsem fotbal, to je logický. Asi za tři týdny nebo za měsíc přišel dopis domů, já jsem nevěděl, že něco přišlo. A zase se ptal: ,Kam jdeš?‘ Povídám: ,Do houslí.‘ Tak jsem vzal ty housličky a zase jsem hrál fotbal. Teď jsem hrál asi deset minut fotbal a z křoví se vyřítil můj otec s takovým řemenem, zvohnul mě, seřezal mě před těma klukama. Já jsem si musel vzít ty housle a šel jsem do těch houslí. A potom – otec už chudák nežije, on se teda dožil dost vysokýho věku, devadesát jedna let – jsem mu říkal: ,Tati, já ti mockrát děkuju, žes mě seřezal, páč já bych tam určitě nechodil. Tak díky tobě jsem měl tu možnost.“

  • „Tak jsme dojeli na hranice mezi Rakouskem a západním Německem. Teď samozřejmě jsme tam dojeli a oni říkali: ,No, my vás tam nepustíme, vy nemáte doložku.‘ A Ruda říká, že by to šel zařídit. Tak on říká: ,No, tak jeďte, ale někdo tu musí zůstat jako rukojmí.‘ Tak si vzali mě jako rukojmí. Tak já jsem na těch hranicích si lehl pěkně do trávy, ono bylo hezky, to bylo v létě. Tak já jsem ležel pěkně v trávě, to bylo v červnu nebo nějak tak. Za dvě hodiny se Ruda vrátil zpátky z těch rakouských hranic a říkal: ,Jedeme.‘ Tak jsme poděkovali a jeli jsme zpátky a jeli jsme asi kilometr od té budky celní. Přijeli jsme na takový rozcestí, tam přijel volkswagen, ten dodávkovej, a [řidič] říká: ,Jeďte za mnou.‘ A jeli jsme od té celnice asi tak kilometr a půl a tam byly pole. Když už jsme se blížili tak nějak, že nás mohli vidět, tak přesedli jsme si do toho jeho auta, přeložili jsme všechny věci v tom lese. Nasekali jsme, on měl sekyrku, nasekali jsme větve stromu, přikryli jsme to naše auto. Z toho jsme to přeložili do toho. A teď jsme jeli po té cestě a on říká: ,Dolů.‘ Tak jsme se všichni schovali a on jenom jedinej jel v tom autě, tak jsme projeli do toho Rakouska.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 12.02.2018

    (audio)
    délka: 01:13:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děkuji tátovi, že mě seřezal, když jsem nechtěl chodit do houslí

Milan Kašuba se narodil 30. dubna 1940 v Brně. Od dětství se učil hrát na housle. Odjel do Prahy, kde se vyučil zlatníkem. V Praze se poprvé dostal ke kytaře a u ní i zůstal. V roce 1962 nastoupil dráhu profesionálního jazzového kytaristy v Divadle Večerní Brno. Současně hrál s různými skupinami v brněnských klubech. S kytaristou Jiřím Adamem založil brněnské kytarové Duo. V roce 1978 se z Dua stal jazzový „Ornis“, s nímž Milan Kašuba odehrál přes 120 vystoupení. O tři roky později kapela skončila a Milan Kašuba se dal na sólovou dráhu. Od roku 1996 vyučuje jazzovou kytaru na brněnské hudební škole a od roku 2009 na JAMU. Vydal několik CD se známými interprety. Stal se jednou z největších jazzových ikon Brna.