Helena Kašperová

"Chtěla jsem jít na fakultu žurnalistiky, ale v té době byl takový úzus, že člověk musí mít rok praxe v nějakých novinách nebo časopise. Já jsem v Praze měla jenom staré příbuzné a můj tatínek si vzpomněl, že nějaký kamarád dělá v Motorletu a že je tam podnikový časopis. Tak mi tatínek řekl: ‚Když budeš šikovná, tak se k tomu časopisu dostaneš.‘ Nastoupila jsem tam jako úřednice 1. srpna, takže jsem měla po maturitě o měsíc zkrácené prázdniny. Nastoupila jsem do oddělení, které až o několik let později dostalo takový pikantní název, protože se jmenovalo 'normalizace'."

"Kdybyste to měla říkat někomu, komu je osmnáct, co vám nejvíc vadilo na normalizačním Československu?"- "Ta dusná atmosféra. Že člověk přeneseně skoro nemohl dýchat a nikdo nevěděl, kam až to půjde. Nešlo se dívat na televizi, člověk se mohl upínat ke knížkám, k divadlu Semafor, ke kamarádům, protože to byla taková doba temna… Myslím, že je to nepřenosné, že se některé věci opravdu nedají slovy vyjádřit tak, aby to ten druhý pochopil. Bylo to, jako když žijeme v díře."

"Pan prezident Havel člověku neustále vyrážel dech tou svojí plachostí a jistou stydlivostí. Já jsem nezažila, že by někdy zakřičel, skoro vždycky za všechno poděkoval, a to nebylo jenom když byl nemocný. Ale měl takový rarášky v očích."