Ігор Калинець Ihor Kalynets

* 1939  †︎ 2025

  • "Skončil jsem… Na severním Uralu. Na Uralu politické tábory teprve začínaly. Nové. Kdysi jsme to tam [Ukrajinští političtí vězni] přizpůsobovali ve starých, ale nevíme, co tam bylo v před tím. Ale nebylo to takříkajíc pokračováním Mordvinska. Oni [Sovětská moc] pak začali… Vzhledem k tomu, že v Mordvinsku v těch táborech nebyla taková disciplína, aby bylo možné utnout všechno politické psaní, které se v táborech dělo, nebo balíčky předávané ven. Oni se rozhodli tyto tábory zpřísnit – aby v nich byli všichni vyděšení. Bylo tedy několik táborů přesunuto z Mordvinska na Ural. Ti lidé, kteří tam sloužili v těch táborech, byli zastrašeni, že jim přivezli hrozné hrdlořezy, fašisty – no, aby na nás byli přísní a velmi ostražití. A tak to nějakou dobu bylo. Ale když žijete v koncentráku, dostanete se do té společnosti, kterou znáte (společnost už politických lidí), pak samozřejmě nebudete sedět tiše jako myš, začínají mezi lidmi kontakty, nějaké rozhovory a pak i akce. Začali jsme s tím, že potřebujeme šířit do světa informace o životě v táboře – kroniku táborového života. Pak v táboře začali psát různé dokumenty, výzvy těm lidem, kteří byli na svobodě, společnostem, organizacím jako OSN a tak dále – o tom, co se tam děje. Ale musí to být napsáno a vyneseno. To byl vlastně náš úkol – jak na to. Protože tam, z Mordvinska, přes ty pracovníky mordvinských lágrů předávali snadno – dali se uplatit, aby vzali nějaký dopis a hodili ho nebo něco předali. A tady bylo to nemožné, tady jste si to museli nějak zorganizovat sami. No, zorganizovali jsme takový ilegální dodání materiálů na Západ. Většinou nejdříve do Moskvy, k Sacharovu. A ti už to jako by předávali dál. Měl jsem také napsáno několik publicistických článků, ale pouze jeden se dostal na svobodu, ostatní ne. Protože, jak se ukázalo, v samotné Moskvě je zastavili. Protože jim [tamějším disidentům] v Moskvě záleželo na lidských právech, ale tady šlo o práva národa, takové nacionalistické opusy. A oni to nepouštěli dál".

  • “Byla to složitá situace – velmi nejisté období v životě Ukrajinců, zejména na západní Ukrajině. Otcův bratr byl odveden do Rudé armády v roce [19]43… nebo 44... a zahynul. Otec byl opatrný, aby ho nenásledoval do armády, a schovával se. Ale schovávat se znamenalo být… no, ne přímo nelegální, ale být s někým spojen, protože se sám neschováš. Byl spojen s našimi partyzány”. – “S UPA a OUN, že?” – “Ano. S banderovci. Když vypukla válka, oni [rodiče Ihora Kalynce] se přestěhovali z Chodorivu do Horodyšče. Otec si myslel, že v Horodyšči nejpravděpodobněji ztratí [sovětské tajné služby"] jeho stopu. A byl spojen s chlapci [ukrajinským nacionalistickým odbojem]. Dokonce si pamatuji, když mi bylo několik let, jak večer, když už nebyly razie… přijdou k babičce ti chlapi z lesa… No, dávali jim [klukům „z lesa“] jíst, a oni si se mnou, malým, hráli. Posadili mě na koně… Nevím, kde se vzal ten kůň, protože je moc těžké se schovat sám, a pak s koňmi… no, ale bylo to tak… Seděl jsem na koni, držel jsem v rukou nějakou zbraň. Zkrátka bylo to tak”.

  • “Bydlel jsem nejen u školy, ale i blízko kostela. Pomáhal jsem v kostele několik let – dokonce i v osmé třídě. Náš kněz – tehdejší – velmi dodržoval tato stará církevní pravidla. Tedy, jako by přijal pravoslaví [po lvovském pseudokoncilu v roce 1946, na kterém byla Ukrajinská řeckokatolická církev násilně připojena k Ruské pravoslavné církvi] a zároveň dělal vše, sloužil a při církví takříkajíc vychovával lidi – a nás, děti – v původním duchu, v duchu řeckokatolickém… Takže jsem byl pořád tak rozdělený, když jsem vyrůstal. Dvojaký, ale věděl jsem, co je správné a co má být jen maska pro ochranu”.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lviv, 20.04.2022

    (audio)
    délka: 02:29:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Hlasy z Ukrajiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Vyrůstal jsem rozdělený, ale věděl jsem, co je správné

Igor Kalynec v mládí
Igor Kalynec v mládí
zdroj: родинний архів

Ihor Kalynec se narodil 9. července 1939 ve městě Chodoriv ve Lvovské oblasti. Vysokoškolské vzdělání získal na filologické fakultě Lvovské národní univerzity Ivana Franka v letech 1956-1961. V letech 1961-1972 pracoval jako archivář a později jako vědecký pracovník ve Lvovském oblastním státním archivu. Od roku 1965 vycházejí poetická díla Ihora Kalynce. Oženil se s básnířkou a filoložkou Irynou Stasiv. V roce 1972 byli nejprve Iryna a brzy Ihor Kalynec odsouzeni k 6 letům vězení v nápravně pracovních koloniích s přísným režimem a třem letům vyhnanství. Po návratu do Lvova v roce 1981 přestal psát poezii. Od roku 1987 byl spolutvůrcem samizdatového časopisu Jevšan-Zillja a později se stal jeho redaktorem. Byl aktivním účastníkem akcí za obnovení nezávislosti Ukrajiny a obrodu Ukrajinské řeckokatolické církve. V roce 1991 v zahraničí vyšly dva kompletní díly poezie Ihora Kalynce – Probuzená múza (Probudžena muza) a Otrocká múza (Nevoľnyča muza). Na Ukrajině byla oficiálně vydána sbírka básní Ihora Kalynce Třináct alogií (Trynadcjať alohij). V roce 1992 byla Ihorovi Kalynci udělena Ševčenkova cena. Od roku 1993 působí Ihor Kalynec v Mezinárodním institutu pro vzdělávání, kulturu a vztahy s diasporou. V roce 2015 byl Ihor Kalinec nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Ihorovi Kalynci byla udělena řada ocenění. Zejména Mezinárodní literární cena Ivana Franka a Mezinárodní literární cena Hryhorije Skovorody. I. Kalynec je také rytířem Řádu svobody a Řádu knížete Jaroslava Moudrého V stupně. Nyní žije a pracuje ve Lvově.