Jan Kalina

* 1935

  • „Ne, nás to vůbec na té vesnici nezasáhlo, ten rok 1948, to jako moji rodinu nezasáhlo. Otec dělal tesaře a pak dělal cestáře a matka dělala, protože jsme měli hospodářství, a když byly založený družstva, tak jsme museli vstoupit do družstva. Matka dělala ve družstvu krátce a otec pracoval až do důchodu jako cestář. Když jsem se vrátil z vojny, tak moje matka onemocněla, ranila ji mrtvice a byla napůl ochrnutá a nemohla nic dělat, akorát se naučila chodit, mohla chodit a mluvit. To bylo něco... Ale bylo to prospěšné tím, že mě naučila vařit, já musel všechno dělat. Tehdy ještě nebyly pračky, pralo se v neckách na valše. Já jsem se naučil vařit a dodnes mě to baví a rád vařím.“

  • „A tam jsem se potkal s kolegou z Českých Budějovic, nějakým Evženem. A on tam taky byl pro tu hořčici, náhodou jsme se potkali, tak jsme pohovořili, protože jsme byli kolegové. A šli jsme po Václaváku, přešli jsme tím podchodem a po Václaváku nahoru jsme šli po pravé straně. A tam, když jsme přišli nad Václavák, on šel na nádraží, že půjde, že jede vlakem, tak jsme se loučili, a pod Muzeem byla taková fontána a tam se to rekonstruovalo, bylo to rozdělaný, a hořel tam oheň. A co jsme se takhle loučili, tak najednou od té fontány se valil oheň dolů. A když ten oheň dojel, tam byla budka toho výhybkáře, tak z tý budky vyběhl ten výhybkář a měl takový kabát a do toho ohně ho hodil a najednou ten oheň pohasl a my jsme viděli, že to není guma, ale že to je člověk. A protože tam ještě nahoře hořel oheň, tak jsme tam šli na tu terasu před Muzeem, tam bylo takový kamenný zábradlí, a tam dohoříval oheň a tam byli asi tři nebo čtyři kluci, tehdá se říkalo ‚máničky‘, takoví byli zarostlí, a ti tam četli nějaké prohlášení, že tam se na protest proti vpádu sovětských vojsk, že se upálil někdo.“

  • „To jsme chodili ve válce pěšky a tam se chodilo zkratkou přes les. A když tam byla ta německá mládež, ty měli vyučování od rána od osmi do jedenácti nebo do poledne. A my jsme měli od jedné do šesti. A teď nás strašili, abychom nechodili lesem, protože že jsou tam partyzáni, tehdy. A tak jsme si doma nasbírali nebo našli jsme si každý dva křemeny. Ty jsme měli v kapse, a když jsme šli ze školy poslední tři domů, to byla tma, auta žádná nejezdila, tak abysme to psychicky vydrželi, tak jsme škrtali těma křemenama a oni od toho odlítávají jiskry. A takhle nám ta cesta domů ubíhala. To bylo zlý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Humpolec, 26.05.2021

    (audio)
    délka: 01:18:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na vlastní oči viděl upálení Jana Palacha

Jan Kalina
Jan Kalina
zdroj: Paměť národa

Jan Kalina se narodil 21. prosince 1935 v obci Vřesník, poblíž Jičína. Vyučil se elektrikářem v Ledči nad Sázavou a poté vystudoval průmyslovou školu ve Valašském Meziříčí. Vojenskou službu odsloužil v Litoměřicích a později začal pracovat u Jihlavských dřevařských závodů. Po svatbě v roce 1963 nastoupil jako energetik na Okresním národním výboru v Pelhřimově. V lednu 1969, když byl v Praze na jednání, byl na Václavském náměstí přímým svědkem upálení Jana Palacha. V roce 1970 se manželům Kalinovým narodil první syn Jan, kterého křtil Bohumil Vít Tajovský. V roce 1996 odešel pamětník do důchodu. V roce 2021 žil ve Vřesníku.