Petr Kahovec

„Samozřejmě, že jsem nemohl znát všechny. Ten policejní sbor měl hodně složek. Nebyla to jen Státní bezpečnost. Pokud měl problémy řadový policista, muselo jít o podnět opravdu hodnověrný a to se pak prověřovalo. Ale lidi, kteří dělali u StB, tak jejich materiály se někdy podařilo zachránit. Měli ve spisech určité věci a k těm jsme se dostali – tou formou, že jsme byli nositeli státního tajemství. Takže někteří mohli zůstat ve službě, a někteří ne. Bylo to ale na podnět lidí, kteří s nimi přišli do styku ve špatném i dobrém slova smyslu.“ – „Co se týká likvidace archivů, to jste zaregistroval?“ – „Víceméně, ty podněty, které byly, přišly už pozdě. Ty archivy se likvidovaly hned po Listopadu. Bylo to hrozně rychlé, protože věděli, že to potřebují rychle sprovodit ze světa. Něco se podařilo zachránit, protože StB pracovala recipročně a měla nějaké kopie. Takže něco se zachránilo, ale většina věcí je pryč.“

„Uranový průmysl v té době byl preferovaný, takže byl placený docela dobře. V Hamru, kde jsem byl, už političtí vězni v té době prakticky nebyli. Potkal jsem tam lidi, se kterými jsem se tam skamarádil, protože jsme měli stejný přístup k životu. Takový ten svobodomyslný. Uznávali jsme stejnou muziku a jezdili na muziku různě do těch krajů kolem Jablonce nad Nisou, Liberce, kde se pořád něco dělo. Dělal jsem na povrchu, takže jaká kultura byla mezi horníky, to jsem úplně nezažil. Možná jen po hospodách, kde hráli různé hry. Třeba v hospodě U krále Jana hráli plátýnko a prohrávali tam svoje peníze. Tak jako to bylo za komunistů, tak je to i dnes, kdy jsou automaty. Je to na stejné bázi, na psychiku lidí.“

„Jezdili jsme na různé zábavy a srazy. Nevím, kdy to přesně bylo, ale dostal jsem se do Jablonce nad Nisou, kde byla buď svatba, nebo narozeniny a byla tam spousta mladých lidí. Bratři Vaňkové tam měli baráček a tam jsme slavili. Někdy k ránu tam přijeli policajti. Ale v jakém stylu! Byly tam přistavené antony, všechny nás vyvedli ven, zkontrolovali a pak nás naložili do těch antonů. Byly to skříňové avie. Rozváželi nás všude možně po kraji. Vždycky zastavili někde a jednoho tam vyhodili. My jsme se mezitím domluvili, že se v rámci možností všichni zase sejdeme v hospodě v Jablonci. Mě vyhodili někde u Mladé Boleslavi. Z Jablonce nad Nisou jsem se ocitl až u Mladé Boleslavi! Opravdu jsme se sešli a v sobotu večer jsme byli zase v Jablonci. Tak to byl takový úsměvný zážitek, a to jsem s Chartou 77 ještě neměl nic společného. Ale už v té době jsem si říkal, že tady není něco v pořádku.“

„Druhý rok už jsem v té kotelně nemohl být, protože mi tam udělali prohlídku. Psal jsem určité dopisy, které jsem posílal kamarádům ven. Bylo to x dopisů. A oni to sledovali, to jsme nevěděli. Psal jsem tam něco v tom smyslu, že komunismus je horší než fašismus. Nevím, jak jsem na to přišel, ale tak mi to nějak vytanulo. Kamarádovi udělali prohlídku a chtěli po něm ten dopis. On začal utíkat, trhal ho a rozhazoval. Oni si dali tu práci, že ten dopis slepili, a pak na mě vlítla vojenská kontrarozvědka. To byla anabáze, kdy jsem koukal, co to je za lidi, protože jinak jsem se s nimi samozřejmě nesetkal. Kroutili hlavou, jak jsem to myslel. Já jsem se s nimi ale moc nebavil. Řekli mi, že budu mít problémy. Jakmile byl nábor do uranových dolů a možnost, že mi odpustí z vojny čtyři měsíce, tak jsem to podepsal. Věděl jsem, že by mě jinak asi dostali do toho Sabinova, a podepsal jsem nábor na uran.“