Petr Kadleček

* 1944

  • „Každý dostal svůj úsek na starost, blbá místa vynášel vrtulník, třeba zpod Vosecké. Největší katastrofa byla, že do oslabených stromů se dal kůrovec, a v tu ránu to prostě nebyla šance. První kůrovcová kalamita byla hned, jak jsem přišel už v roce 1967 do Harrachova. Přišly kalamity a nestihlo se to všechno zpracovat. Kůrovec dělal ohromnou rotyku, jeden čas jsme měli instalováno tři tisíce pět set lapačů na kůrovce. Všichni jsme měli nějaký úsek na kontrolu, měl jsem na starosti Čerťák. Šel jsem po jedné straně nahoru a po druhé dolů a po turistické sjezdovce zas nahoru a tam taky nějaké lapače. Musely se nachytat ohromné spousty brouků. Pamatuju, že pan fořt Pavlíček měl slepice. Ke konci, když ho viděly, že jde s pytlíkem, tak už utíkaly, už je ani žrát nechtěly. Chlapi je všelijak spařovali, aby je zlikvidovali. Hodně se pomáhalo feromonovými odparníky, protože feromonem se nalákal kůrovec do lapače. Musel být minimálně patnáct metrů od stěny lesa nebo deset od jednotlivého stromu, aby šli do lapače. Kdyby byl u stěny, nalítli by tu stěnu.“

  • „Ale když začali, že jedou od Polska, naši chlapi šli nahoru, nakáceli na silnici stromy a vysypali tam pytlíky hřebíků. Někdo říkal, že začali vyhrožovat, že jestli to nikdo okamžitě nepřijde odstranit, budou střílet na Harrachov. Ale myslím si, že to nikdo neodstranil, a museli si stromy odstranit sami. Všichni jsme byli naštvaní a podepisovali jsme k tomu všelijaké rezoluce. Tím, jak jsem bydlel v Rýžovišti, jak byly všelijaké směrovky přetáčené a otáčené, tak směrovka na Prahu byla v Harrachově otočená do Rýžoviště. Přijel tam jeden s nákladním autem, viděl, že se nikam nedostane, otočil to a jel zpátky. Jel jsem za ním na motorce ráno do práce, zastavil přede mnou, asi se chtěl na něco zeptat někoho, kdo tam šel, a narazil jsem mu do zadního kola. Ohnul jsem přední vidlice, tak jsem byl na ně ještě víc naštvaný.“

  • „Nejdříve začaly Krušné hory, potom se na základě toho zvyšovaly komíny, aby byly delší a aby se hnusoty rozptýlily po větším území. Odborníci tvrdí, že od roku 1972 to bylo poznat, což jsme ještě tak nebrali. A předestírají, že oslabením porostů imisemi se podpořil rozvoj škůdců. Nejdřív začal obaleč modřínový, nastala kalamita. Měl jsem jeden obrázek, jak to vypadá, když obaleč žere. Sežere na jaře na výhoncích všechno vyrostlé zelené jehličí, potom se z korun spouští po vláknech dolů. To vám řeknu, to bylo v lese, to by se mohlo rozhrnovat rukama, co viselo vlákýnek, na kterých šli dolů. První zásahy byly, že se stříkalo proti obaleči, ono se říká modřínový, ale žral hlavně smrky. Někdo ho asi našel na modřínu, a tak ho tak pojmenoval. Je zařazený mezi kalamitní škůdce. Dělat postřik, to bylo jak vojenské tažení, k tomu byli meteorologové, aby se vědělo, jak je. Musely být vrtulníky, plošníky, musela se jim vyznačit letová pole, značila se bílými žlutými nebo červenými prapory. Červenými praporky kolem vodotečí, aby se tam nestříkalo, žluté byly pro plošníky, myslím, bílé pro vrtulníky, to už je jedno. Hasiči nám pomáhali plnit nádrže u letadel a vrtulníků. Byli tam odborníci a museli říci, v jakém vývojovém stádiu je to na obaleče nejlíp použitelné. Protože byla stádia, která se tím nezahubila. Vysílačky byly.“

  • „V roce 1953, když byla měnová reforma, tak byl můj otec takový aktivní. Když měli dělníci shromáždění v továrně, tak se asi dost rozzlobil. Jak ho asi tak tipuju, tak nadával státu do zlodějů, protože nějak zlikvidovali dělníkům penzijní fond. Zprudka se jich zastal a byl naštvaný i proto, že šetřil, a až bude mít sto tisíc, tak si otevře svou dílnu, zámečnickou. To uměl, to mu šlo. Výsledek byl, že po projevu v továrně v noci někdo zvonil, spal jsem jako malý kluk a milého otce odvezli k soudu a na hodinu ho vyhodili ze zaměstnání. Což by ani snad tak nevadilo, ale nesměli ho nikde jinde vzít, v jiné továrně. Ať se hlásil, kam se hlásil, jak zjistili, že je to starý Kadleček, tak ne. Takže skončil jako pomocný dělník na stavbě. Všechno se ale zase obrátilo, pamatuju, že v osmdesátých letech, protože byl machr přes obráběcí mašiny, tak je jezdil na veletrhy předvádět. Byl na veletrhu v Moskvě, Berlíně, někde v Izmiru v Turecku, nevím, jestli nebyl v možná i v Mnichově. Tam předváděl tyhle ty mašiny a nakonec byl jako odborník doceněný. Mohl jsem mít obavy, ale že ho vyhnali z práce, tak odůvodnění u přijímaček, že mě berou, znělo: ‚Uchazeč je dělnického původu.‘ A pak teprve bylo, že má přehled a takovéhle věci.“

  • „Nejhorší to bylo kolem devíti set metrů, třeba lovecká chata Alfrédka. Nad ní je křižovatka asi tisíc padesát metrů vysoko. Imise zasáhly porosty, které nedávaly ani solidní dříví, měly plno zlomů, zavětvené až k zemi, takže sukaté. My u Alfrédky jsme měli těžební uzel ESA, ke kterému se přitahaly stromy, on to odvětvil a zmanipulovalo se to. Byl z toho nešťastný, když to byly dávné zlomy. Byly tam takové bajonety, dělaly se z nich rozcestníky, nebo se tam dala najít hůl pro Krakonoše. Ale jako dřevo na rozumné zpracování to za moc nestálo. Oni taky Poláci hned za hranicí to řešili jednoduše. Poslali tam, vypadalo to trošku jako tanky bez hlavní, a suché hnusné porosty ve stejných nadmořských výškách celé rozjezdili a nechali to tam. Těžili jen, co se dalo využít. Pak už to šlo rychle. Hrozně tomu pomohlo, že na Silvestra 1978 bylo asi deset stupňů nad nulou a do rána to spadlo na mínus dvacet. Myslím, že to byl šok pro přírodu a taky pro lidi. Někdo byl oslavovat na Alfrédce Silvestra, než dojeli domů, tak jim omrzly prsty. Celkově pro přírodu to byl šok a od té doby to šlo s přírodou z kopce hrozně rychle. Musí to být šok, když se teplota změnila o třicet stupňů na takový mráz. Šok to byl, a když se k tomu připočítaly emise, bylo vidět, že stromy začaly opadávat, chřadnout. Na sněhu bylo nastláno jehličí, lyžaři zuřili, namazali si klistr a daleko nedojeli. Jehličí nalepené na lyžích.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 04.12.2023

    (audio)
    délka: 02:08:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Boj se škůdci v odumírajících lesích připomínal vojenské tažení

Petr Kadleček na maturitním snímku. Rok 1961
Petr Kadleček na maturitním snímku. Rok 1961
zdroj: archiv pamětníka

Petr Kadleček se narodil 30. ledna 1944 v pražské nemocnici u sv. Apolináře. Měl tehdy o pět let starší bratra Jiřího. Tatínek Antonín pracoval jako brusič nástrojař v továrně Jawa, takzvané Janečkárně. Maminka Marie působila jako úřednice převážně v bankách. Otec se zapojil v květnu 1945 do bojů Pražského povstání. V roce 1953 doplatil na komunistickou měnovou reformu, přišel o hodně peněz, které střádal na vlastní zámečnickou dílnu. V továrně měnovou reformu veřejně kritizoval a doma ho zatkli policisté. Druhý den ho sice propustili, ale přišel o práci v Janečkárně a nikde jinde ho v jeho profesi nezaměstnali. Živil se jako pomocný dělník na stavbě, později se znovu prosadil ve svém oboru a vyjížděl na zahraniční veletrhy. Petr Kadleček vystudoval po základní škole jedenáctiletku, obdobu dnešního gymnázia. Po maturitě se dostal v roce 1961 na Vysokou školu zemědělskou v Brně, kde po pěti letech složil státnice na Fakultě lesnické. Jako vysokoškolák byl jeden rok na vojně. V roce 1967 nastoupil jako technik polesí do Východočeských státních lesů, konkrétně do Lesního závodu Harrachov. Lesníci tehdy likvidovali velkou větrnou kalamitu. Během dalších 35 let zažil v západních Krkonoších řadu dalších kalamit, způsobených větrem, hmyzími škůdci a škodlivinami z českých, polských a východoněmeckých elektráren. V Harrachově pracoval jako referent organizace techniky a řízení, pěstební inspektor, výrobní náměstek ředitele a po přechodu lesního závodu pod Krkonošský národní park jako ředitel. V Harrachově založil rodinu, v roce 1972 se mu narodil syn Jan a v roce 1974 dcera Barbora. V první polovině 80. let obdržel nabídku ke vstupu do Komunistické strany Československa, nejprve ji odmítl, posléze přijal. Podílel se na záchraně západních Krkonoš po nejhorší kalamitě, jež zasáhla škodlivinami oslabené lesy po obrovském teplotním zlomu v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979. Do postižených porostů se pustili hmyzí škůdci. Kalamita zbavila západní Krkonoše lesů především v nadmořských výškách nad 900 metrů. Na začátku 90. let byl Petr Kadleček u obnovy zničených porostů, jež se mohla uskutečnit díky dotacím ve výši 375 miliónů korun z holandské Nadace Face, zastoupené bývalým pracovníkem Krkonošského národního parku, emigrantem Miroslavem Fantou. V roce 2004 se Petr Kadleček zasloužil o založení harrachovského Muzea lesnictví a myslivosti Šindelka. V roce 2024 žil v Harrachově.