Miloslava Kačírková

* 1955  

  • "Co je pro mě hodně důležité, je svoboda. To si myslím, že moc. A kvůli svobodě já jsem ochotná... kvůli tomu, abych mohla být svobodná, nést i tu zodpovědnost za své rozhodnutí. Jo, že se nebojím dělat rozhodnutí a nést si za ně zodpovědnost, a když udělám nějakou blbost, jako že blbosti samozřejmě v životě dělám, a nerozhodnu se někdy správně, rozhodnu se špatně, tak přiznat to a dokázat to pak nějak napravit, když člověk něco takového... Takže jo, svoboda, to je pro mě asi hodně důležité."

  • "Osmdesátej devátej byl skvělej! Protože to bylo takové... ta normalizace byla strašná, ta byla teda fakt hrozná. Protože to vás umlátilo, ta šedivost toho života, ta vás totálně umlátila a myslím si, že spousta lidí ani neměla chuť do něčeho, my jsme si to ani nedovedli představit. Já mám pocit, že jsme si nedovedli představit, že by mohlo být něco jinak."

  • "Víš co, to byl úděl spousty dětí mé generace, že my jsme nic jiného neznali. Když jsi neměl rodiče, kteří se pohybovali v nějakém disidentském prostředí, nebo když jsi nepocházel z nějakých bohatších - kdysi, za první republiky - poměrů, kdy měli ti rodiče to srovnání a oni jim všechno sebrali, a oni teď vůbec nic neměli a naopak oni byli jakoby ti lidi, kteří byli zavření, dali je do lágrů, a i tu inteligenci... Tak ty děti, které se narodily, tak ty to srovnání měly, my jsme to srovnání neměli. My jsme se prostě v něčem narodili, ti naši rodiče si mysleli, že je to to správné, babička s dědou taky, spousta dětí okolo mě."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sloup, 05.04.2019

    (audio)
    délka: 52:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po srpnu 1968 to člověku pomalu začalo docházet

Studentka střední ekonomické školy v Resslově ulici, 1973
Studentka střední ekonomické školy v Resslově ulici, 1973
zdroj: archiv pamětníka

Míla Kačírková, rozená Adamcová, se narodila v červenci 1955 v Praze. Oba rodiče byli přesvědčení komunisté a ona tak prošla pravou socialistickou výchovou - byla velmi pyšnou jiskrou, těšila se do prvomájových průvodů. Postupné střety s realitou, například výměnný pobyt v tehdejší Německé demokratické republice (NDR), ale její názory nabouraly a zcela je pak rozbila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Za normalizace žila Míla s manželem a dvěma dcerami celkem běžný rodinný život, oba byli zaměstnaní v JZD Orion Davle. Po konfrontaci s kolegyní, která byla zbita 17. listopadu na Národní třídě, se ale Míla rozhodla zapojit do protestů - organizovala v družstvu generální stávku, spoluzakládala Občanské fórum. V 90. letech krátce působila v Občanské demokratické straně (ODS).