PhDr. Hana Junová, roz. Smržová

* 1937  

  • “To bylo i s tím mým manželem, když byl vyhazovaný. My jsme nevěděli, jestli půjde do žaláře, nebo jestli ho takzvaně jenom vyhodí z práce. Tam nebyly nikde takové jako jasné regule: za to je tohleto. Když budeš psychoanalytik, tak počítej s tím, že jdeš na rok do kriminálu. Když, já nevím, budeš zakládat KAN, tak že půjdeš na pět let do kriminálu. To se prostě nevědělo a tohle dělalo takovou opravdu… to byla atmosféra, která, myslím, hodně určovala to, co se tady dělo. Nebo jak lidi to cítili, jak se báli. Že nevěděli, co je může čekat, a co je nemůže čekat.”

  • “Dubček měl takový paradoxní… on byl takový jako měkota, on byl takový jako… Já mám pocit, že oni měli Dubčekovi prohozené role: že ona byla taková ta energická ženská, která uměla říct něco ostrého někomu, a on že byl takový ten ženštější typ, bych řekla. Takže on například uspořádal volejbalový mač, kde my jsme hráli proti fízlům. Experti proti fízlům. A on s námi. Takže takovéhle věci se tam děly. Nebo když tam přijel ten jeden fízl, a ještě tam neměl rodinu, tak paní Dubčeková ho pozvala k obědu.”

  • “To bylo tak, že ráno byla rozcvička, pak jsme chodili na pracovní terapii. To byl ten zámeček v Lobči, který byl částečně státní statek, takže my jsme sdíleli dvůr s krávami a s kobylinci a s kolínky s rajskou omáčkou a s tímhletím vším – nám vařili jézéďáci. A šlo se na pracovní terapii. Ta pracovní terapie, to nebyla hra na pracovní terapii, tam se opravdu pracovalo. Já když jsem s nimi šla, tak jsem vždycky byla ráda, když jsme ve zdraví přišli domů. Protože jsme chodili třeba do lesa a osekávali jsme větve. Takže jsem trnula, kdyby se někdo seknul, protože doktor tam nebyl žádný. Ani žádný náš doktor v té Lobči a nebyl ani v té vesničce, protože ten vždycky buď měl rozbité auto, nebo s tím autem byl někde jinde. Prostě to bylo iluzorní někoho sehnat. A my jsme tam byli… Tam pracovaly dvě sociální pracovnice a ještě pomoc z Prahy, nějaký psycholog vždycky nebo někdo z Prahy ještě. A to bylo všecko, to byl celý manšaft na třicet lidí. Bylo to tak, že tam se netopilo, tam nebylo ústřední topení. Tam se topilo v kamnech, to si pacienti - spali asi po třech - topili si v kamnech. Koupelna byla jedna, dole, velikánská – jako sprchová místnost.”

  • “My jsme měli tak jako široce nakročeno, my jsme chodili na fyziku na Techniku a pak jsme chodili třeba na další předměty například na Psychiatrickou kliniku, kde učil doktor Wolf a ten nám něco o tom Freudovi řekl. Ne moc, ale přece jenom si troufl. Takže to jsme nějaké malinko povědomí měli, ale opravdu minimální. Podle termínu Solnikových to byla buržoazní pavěda. To byl oficiální termín pro psychoanalýzu, slovníkový, ‚buržoazní pavěda‘.”

  • “Babička se modlila, ale nikoho do toho nenutila. Měla hrozně hezkou modlitební knížku, která se mi strašně líbila. Že na jednom byl jeden sloupec hebrejsky a druhý česky vedle toho. Já jsem si v tom četla, hebrejsky jsem samozřejmě vůbec neuměla. Četla jsem si to česky a bylo to hrozně hezké. A dokonce už to bylo potom tak ojeté, že z toho padaly listy a já jsem jeden ten list si nosila, no ještě snad… pár let, co mi ukradli peněženku, potom, takže mě o to připravili. Nebo občanku… takže mě o to připravili. Tam jsem měla takový malinký výstřižek z té babiččiny modlitební knížky. Protože to se mi strašně líbilo! No ale já jsem měla kamarádky třeba katoličky, ty chodily na Boží tělo a házely ty růžičky a nosily ty příšerné kýče těch svatých obrázků – a mně se to děsně líbilo. A naši mně to prostě tolerovali. Naši neřekli: ‚Fuj, vyhoď to!‘ nebo něco takového. Prostě já jsem to měla doma, měla jsem to tam legálně, babička se v pátek sice modlila, ale do mého přesvědčení tehdejšího… mě do toho moc nezatahovala. Bylo to prostě takové strašně umírněné.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.08.2019

    (audio)
    délka: 02:03:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 30.09.2019

    (audio)
    délka: 01:16:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.02.2020

    (audio)
    délka: 01:39:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Psychoanalýza byla pro komunisty “buržoazní pavěda”

Doktorská promoce, 1968
Doktorská promoce, 1968
zdroj: archiv pamětnice

Hana Junová se narodila 11. července 1937 do rodiny filmaře Karla Smrže a dětské psycholožky Anny, rozené Vohryzkové, která byla židovského původu. Smíšené manželství za války chránilo rodinu před deportacemi do koncentračních táborů, roli mohlo sehrát i otcovo angažmá na Barrandově. Nacistická rasová perzekuce ale citelně postihla matčiny příbuzné. Hana vystudovala psychologii a prošla tajným psychoanalytickým výcvikem. Od roku 1961 pracovala na odloučeném pracovišti Psychiatrické kliniky VFN v Lobči, kde probíhaly terapeutické skupinové pobyty neurotiků i výcvik psychoterapeutů. Vedle dalších metod, jako byly psychogymnastika či psychodrama, se zde pěstovala i zakázaná psychoanalýza. Od roku 1965 navštěvovala výcvikovou skupinu pro terapeuty v západoněmeckém Lindau a zdejší praxe pak inspirovala podobný psychoterapeutický výcvik v Československu. V roce 1969 odjela s rodinou na rok do Ankary – tam se spřátelila s Alexandrem Dubčekem, který byl po pádu pražského jara “odsunut” do pozice velvyslance v Turecku. Za normalizace působila v denním sanatoriu Horní Palata, kde rozvíjela podobné postupy jako v Lobči. V roce 1989 se v její domácnosti scházel Kruh nezávislé inteligence – společenství k režimu kritických akademiků, které sehrálo významnou roli během listopadové revoluce.