Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Jirásek (* 1961)

• narozen 24. června 1961 v Trutnově

• pocházel z katolické rodiny

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na dovolené v Jugoslávii

• v letech 1976–1980 studoval na Střední elektrotechnické průmyslové škole v Dobrušce

• v letech 1980–1984 studoval na Fakultě strojní ČVUT

• podílel se na distribuci zakázané literatury, kterou do ČSSR přiváželi norští studenti

• účastnil se demonstrace 17. listopadu 1989

• působil jako ředitel Asociace muzeí a galerií na ministerstvu kultury

• v roce 2023 žil v Praze

„V Norsku toho lidé moc nenamluví, když si tam ale najdete přátele, jsou na celý život,“ říká Pavel Jirásek, který měl během normalizace možnost potkávat se s Nory. Ti sem v osmdesátých letech jezdili studovat rozličné obory a při té příležitosti do Československa dopravovali komunistům nepohodlnou literaturu. Šlo o norskou pomoc českému disentu, o které se možná tolik nemluví, ale která byla poměrně rozsáhlá. Pavel Jirásek a jeho manželka, studentka norštiny, patřili mezi jedny z těch, kteří posléze tiskoviny v Československu šířili. Tehdy se zrodila jeho láska ke Skandinávii, která přetrvala po celý jeho život.

Všechno je jinak

Pavel Jirásek se narodil 24. června 1961 v Trutnově Marii a Zdeňkovi Jiráskovým. Dětství prožil se svým starším bratrem a rodiči v nedaleké Úpici. Jeho otec působil jako ekonom v podniku Texlen. Matka, praktikující katolička, pracovala jako učitelka na místní základní škole. Jelikož věřící komunistům nebyli po chuti, nechtěla Marie Jirásková zbytečně riskovat, že ji někdo udá a bude mít problémy v práci. Proto celá rodina jezdila o nedělích raději do kostelů v okolních městech a obcích. „V tom malém městě si lidi viděli do talíře a ona jako učitelka si to nemohla dovolit. Jezdili jsme do Červeného Kostelce, do Hronova, do Náchoda. Jenže já jsem jako dítě nesnášel jízdu v autě a celou neděli mi bylo špatně. To byla trochu moje dětská traumata. Ale svůj postoj jsem si po různých peripetiích udržel v téhle rodinné tradici,“ připouští pamětník a dodává, že na mších často potkávali i další pedagogy z Úpice, kteří k sobě nechtěli přitahovat pozornost, a tak stejně jako Jiráskovi objížděli okolní svatostánky.

Roku 1967, kdy se již společenská a politická atmosféra v Československu měnila a režim povoloval, nastoupil Pavel Jirásek do první třídy. Už v mateřské škole ze všech stran slýchával chválu Sovětského svazu, a v srpnu následujícího roku ho proto čekalo velké rozčarování. Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla, když s rodinou pobýval v Jugoslávii. „Pamatuju si, že jsme byli ve městě Banja Luka a tam vzniklo nějaké české fórum a vystupoval tam režisér Krejča. Nějakou dobu jsme pak byli v místních rodinách v Sarajevu, protože hranice byly zavřené. Jugoslávci se k nám chovali strašně hezky,“ vypráví. Na Balkáně nakonec setrvali až do září. Za tu dobu dostali několik nabídek, aby zůstali. „Otec tam chtěl zůstat a pak jít někam dál, ale maminka příliš lpěla na svém rodném kraji, takže jsme se vrátili. Pamatuju si, jak si na čelo klepali lidi v autech, kteří jeli proti nám,“ říká Pavel Jirásek a dodává, že měli problém dostat se do Úpice kvůli poničeným ukazatelům, které Čechoslováci přesouvali, aby zmátli okupanty. Samotná invaze se mu otiskla do paměti a ovlivnila jeho politické vnímání. „My jsme tenkrát měli pocit, že Rusové jsou největší bratři a všechno, co dělají, je správné. Pak přijeli a člověk viděl, že je všechno jinak. Žádní bratři to nejsou a nikdy nebyli.“

Normalizace byla hnusná, házela lidem klacky pod nohy

Jak utíkal čas, lidé se pomalu začali smiřovat s novými pořádky. Matka Pavla Jiráska, která vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ) během Pražského jara, oznámila, že ze strany odchází, a byla vyškrtnuta. Stejně skončil i její manžel Zdeněk Jirásek. Ten však později během normalizace do strany znovu vstoupil, což mu Pavel Jirásek vyčítal. Nastala normalizace, Pavel Jirásek se dál věnoval každodenním povinnostem žáka základní školy. I tak ale vnímal atmosféru, která ve společnosti panovala. „Byla to schizofrenie, to, co se vykládalo doma, se nemohlo vykládat venku, rodiče se báli. Všichni byli opatrnější. Režim těch sedmdesátek byl hnusný, šedivý. Házel lidem klacky pod nohy, nenechal lidi tvořit vlastní názor. Všechno mělo směřovat k uniformitě. Spoustu mladých lidí na to ale už kašlalo,“ popisuje. V první polovině sedmdesátých let navíc musel prožívat další nepříjemnou událost, jeho rodiče se totiž rozváděli, a na děti tak neměli moc času. Ačkoliv prožíval obtížnou situaci, něco mu to i dalo. „Byl jsem díky tomu naučený postarat se sám o sebe,“ říká pamětník.

Dva roky po rozvodu rodičů, roku 1976, ukončil základní školu a nastoupil na Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Dobrušce. V té době už měl utvořený svůj vlastní názor na komunistický režim a více chápal souvislosti. Pomohly mu v tom západní rozhlasové stanice a literatura. „Měl jsem tranzistorák a každý večer jsem poslouchal Voice of America a občas také Svobodnou Evropu a Deutsche Welle. Četl jsem knížky, které jsme měli doma, Škvoreckého, Egona Hostovského,“ vzpomíná. Roku 1980 úspěšně odmaturoval a přestěhoval se do Prahy, kde nastoupil na Fakultu strojní ČVUT. Na nové město si brzy zvykl díky tomu, že už měl v Praze nějaké kontakty z minulosti. Na škole byla podle jeho slov atmosféra vcelku uvolněná a vyučovali tam i profesoři, kteří byli při prověrkách vyloučeni z KSČ. „Nikdo jiný to asi neuměl, tak je tam nechali. Matematika, fyzika a pružnost a pevnost, to se nedalo okecat. Ani nás nijak nenutili se politicky angažovat,“ vzpomíná.

Zakázanou literaturu přiváželi v pracím prášku

V Praze se seznámil se svou budoucí manželkou Jitkou, která studovala norštinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1984, kdy Pavel Jirásek promoval, měli svatbu a později se jim narodily dvě děti. Manželka ho zasvětila do skandinávského prostředí. Za komunismu se sama v rámci studia dvakrát podívala do Norska, roku 1984 byla v Bergenu a o rok později v Oslu. I norští studenti přijížděli do komunistického Československa. Jak říká Pavel Jirásek, většinou šlo o levicově zaměřené mladé lidi, kteří přijížděli studovat scénografii, sociologii nebo také češtinu. Mezi norské přátele manželů Jiráskových patřila Inger-Ma Gabrielsen a Anders Ekeland. Ti do Československa přiváželi zakázanou literaturu v rámci norské pomoci československých disidentů. Tiskoviny dostávali většinou od profesora Františka Janoucha, disidenta a zakladatele Nadace Charty 77, která podporovala pronásledované chartisty. S problémem, jak do komunistického státu dopravit režimu nepohodlnou literaturu, si studenti poradili. „Vozili ji hlavně v pracích prášcích. Inger-Ma Gabrielsen to uměla úplně perfektně. Vysypala prášek, zvážila to na gramy. Vycpala to vevnitř novinami a literaturou. Vršek zase zasypala práškem, přesně to zvážila, aby to odpovídalo. Vůbec to nebylo vidět. Člověk tím zatřepal, byl tam prášek,“ popisuje Pavel Jirásek a doplňuje: „Dobré prášky tady tenkrát moc nebyly, tak když sem jeli na půl roku, tak si vzali třeba dvacet krabic pracího prášku.“

Když knihy a další tiskoviny dorazily společně se studenty do Prahy, začal je Pavel Jirásek a jeho žena dál distribuovat. „Vznikla tady taková bublina, která fungovala mezi sebou. Věděli jsme o sobě, chodili jsme do hospod, diskutovali jsme a distribuovali jsme dál ty knížky. A došlo i k propojení vazeb té šedé zóny, která byla trochu aktivnější, nebo i s lidmi z disentu – Inger-Ma měla velice dobré vztahy s Petrem Uhlem a touhle skupinou,“ popisuje pamětník. Mezi československými a norskými studenty tehdy vznikala silná přátelská pouta. „Protože čeští studenti neměli moc možnost praktikovat jazyk, tak se mezi nimi vytvořil takový zvláštní vztah. A tak se dávali dohromady a vznikly vztahy, které trvají dodnes.“

V roce 1984 Pavel Jirásek nastoupil jako vysokoškolský absolvent na jednoletou základní vojenskou službu v Topolčanech. Po návratu začal pracovat v ČKD, kde mu později nabídli členství v komunistické straně. „Člověk byl nejdřív blbý a říkal jim, že se na to necítí, že má třeba nějaké potíže, že si je musí nejdřív vyřešit. Pak mě trklo, že je to úplná blbost. Přišel jsem tenkrát za vedoucím odborů a řekl jsem mu: ‚Heleďte, já nesouhlasím s politikou komunistické strany a nikdy nebudu souhlasit s lidmi, jako je Biľak a spol. Do strany nevstoupím.‘ A co? Byl rok osmdesát šest a hlavu mně neutrhli, nic se mně nestalo,“ vzpomíná. V roce 1987 se Pavlovi a Jitce Jiráskovým narodil první syn. Někdy v té době začali oba chodit na demonstrace, které byly stále častější. Vzpomíná, že se s manželkou vždy střídali – jeden hlídal syna a druhý se účastnil protestu. „Žena se švagrovou šly 28. října 1989 a já jsem šel 17. listopadu, tak jsem si to naposledy užil. Šel jsem to celé od Albertova až na Národní třídu, tam jsem se ocitl v Mikulandské ulici a tam se to nějak otevřelo, tak jsem prošel. Takže jsem nebyl svědkem toho zásahu,“ popisuje, jak prožíval zlomovou událost roku 1989. Po násilném střetu na Národní třídě se rozhýbaly ledy a komunisté začali pomalu ztrácet moc.

Nejsme děti!

Týden po brutálním zásahu ozbrojených složek na Národní třídě vypískal Pavel Jirásek spolu s kolegy z ČKD Miroslava Štěpána, vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze, který přišel do podniku uklidnit dělníky. „Soudruh tajemník přišel a myslel si, že mu to tam snad ti lidi budou baštit, to byl holý nesmysl,“ vypráví pamětník. Poté, co lidé z úst Miroslava Štěpána uslyšeli větu: „V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctileté děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo,“ začal dav skandovat: „Nejsme děti! Nejsme děti!“ Pavel Jirásek vzpomíná, že celá událost proběhla velmi spontánně.

Po pádu režimu ještě nějakou dobu pracoval v ČKD a v roce 1990 odešel na Státní ústav památkové péče. Později působil jako ředitel Asociace muzeí a galerií na ministerstvu kultury. Po patnácti letech na ministerstvu skončil kvůli neshodám s tehdejším ministrem kultury Vítězslavem Jandákem. Sedm let žil také v Norsku, kde se naučil jazyk, který mohl uplatnit při setkávání s dlouholetými přáteli, které poznal během komunismu. V roce 2023 žil Pavel Jirásek v Praze.