„Já jsem potom byla poměrně aktivní v tom Občanském fóru a řídila jsem různé velké porady ve městě Brně. Vzpomínám si na jednu obrovskou v domě stavbařů na Dominikánském [náměstí], kde bylo asi přes 300 učitelů a to bylo teda dost náročné, protože tam se potom malinko začaly projevovat... třeba někteří byli opravdu... ti, co byli komunisté, tak ti už tam vůbec ani nebyli. Ale byli tam ti, co komunisté nikdy nebyli, ale pak tam byla skupina lidí, kteří kdysi dávno byli komunisté. V roce 1968 nepodepsali, že souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do republiky nebo nějakým způsobem se k tomu postavili, byli z té funkce odvoláni a dělali nějaké jiné dělnické profese. Jako je třeba dělali ti, co nikdy nebyli komunisté, tak ti taky dělali tyto dělnické profese. Anebo měli nějaký průser – problém z těch padesátých let, jako třeba ten můj tatínek, to bylo něco jiného. A tam prostě začala taková vlna – tady ti osmašedesátníci proti těm nekomunistům. Vím, že to tam bylo takové strašně bouřlivé a vím, že třeba tady to obrovské sezení přes 300 lidí, že mi to dalo hodně zabrat. Protože mně taky v tom roce 1989, kolik mně bylo roků? Prostě jsem si připadala, že jsem ještě mladá a neměla jsem takové zkušenosti. A bylo to teda někdy dost náročné. Ale zase to byla obrovská životní zkušenost, projít vůbec touto epochou.“
„Tady oni na nás celkem dost důrazně křičeli a byli dost nepříjemní, že my nemáme právo něco svolávat, že absolutně neexistuje. My jsme to ale přesto udělali, bylo to samozřejmě hrozně bouřlivé. Protože tam se jasně ukázalo, kdo je na jaké straně a jak to kdo cítí. Tam jeden z těch požadavků byl, že bude zrušena vedoucí úloha komunistické strany. Myslím, že to tak bylo. A to byl hlavní bod, na kterém to celé začalo ztroskotávat. Všechny ty ostatní – jako svobodné volby a tak, to by tak nějak prošlo. Já už si přesně nevzpomínám, jaké ty požadavky byly, ale vím, že tady tenhleten bod, ten byl hrozně ožehavý a že oni absolutně nechtěli, aby vedoucí úloha byla zrušena a tak dále. My jsme to nakonec nějak prosadili, pak se udělalo nějaké velké shromáždění v jídelně nebo už ani nevím kde, a teď různí lidé to podepsali, že s tím souhlasí a někteří to nepodepsali, že s tím nesouhlasí. A byla tady taková hustá, napnutá atmosféra.“
„Tím, že ta naše maminka ještě byla v tom učilišti, tak se znala tehdy na tom krajském národním výboru [KNV] – tam se o všem rozhodovalo –, tak se tam znala s nějakými těmi potentáty. Takže tam neustále chodila a plakala, aby mě teda někam vzali. No a nakonec oni jí fakt slíbili, že mě tam teda vezmou, na tu zemědělku, ale nikdo to nechtěl podepsat – ten papír, že jsem tam přijatá. Tak bylo září a já jsem si musela v té Královopolské strojírně, kde jsem to měla ústně přislíbené, že mě tam vezmou... Ten ředitel byl výborný člověk, ten s tím souhlasil naprosto, ale musel někdo z toho KNV to podepsat a ten někdo to pořád podepsat nechtěl. A já jsem v té Královopolské strojírně... v tom září jsem si musela vzít 14 dní dovolené a v rámci té své dovolené jsem chodila do té školy do těch Bohunic a doufala jsem, že během těch 14 dní se to podaří, že to někdo podepíše a já tam teda budu moct nastoupit normálně do řádného studia. Což se nakonec stalo. Ta naše máti to tam nějak vydupala, někdo to tam podepsal a já jsem tam mohla ukončit pracovní poměr, v té Královopolské, a jít na tu zemědělskou školu, což bylo dobré.“
Ivana Jelínková se narodila 12. října 1960 do rodiny vojáka z povolání, který v 50. letech 20. století aktivně vystupoval proti zavádění funkce tzv. politruků (politický komisař, který dozíral na velitele i jednotku, měl na starosti udržování vysoké úrovně patřičného ideologického uvědomění mezi vojáky. V Československu se tato funkce jmenovala zástupce pro věci politické). Otec byl z armády vyloučen a degradován z vyšší šarže na vojína a bylo mu povoleno zaměstnání pouze ve stavebnictví, zemědělství nebo hornictví. Z tohoto důvodu měla rodina nejen omezené ekonomické prostředky, ale Ivana Jelínková i její o pět let mladší bratr měli také ztížené možnosti vzdělání. Po absolvování základní školy nebyla přijata na střední školu a nastoupila do Královopolské strojírenské na záuční obor technická kreslička. Zde byla rok. Poté vystudovala zemědělsko-technickou střední školu s maturitou, obor zahradnictví. Po maturitě nebyla přijata na vysokou školu, takže pracovala jako kulturní referentka v zotavovnách Revolučního odborového hnutí (ROH). Krátce pracovala také jako skupinová vedoucí na základní škole. Poté byla přijata na pedagogickou fakultu, obor učitelství pro první stupeň. V listopadu 1989 byla zaměstnána jako pedagožka na ZŠ Masarova. Aktivně se zapojovala do aktivit Občanského fóra – na škole z pozice mluvčí, v Brně pak organizovala různé veřejné debaty, účastnila se manifestací apod. V roce 2022 žila v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
