Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivana Jelínková (* 1960)

Byla to obrovská euforie, ale i trošku strach, co by se mohlo stát

  • narozena 12. října 1960 v Brně

  • otec byl voják z povolání a v 50. letech aktivně vystupoval proti zavádění funkce politruků do armády

  • z armády byl vyloučen a degradován na vojína, mohl pracovat pouze ve stavebnictví, zemědělství nebo hornictví

  • po absolvování základní školy se kvůli kádrovému profilu svého otce nedostala na střední školu a nastoupila jako technická kreslička na zaučení do Královopolské strojírenské

  • vystudovala zemědělsko-technickou střední školu s maturitou

  • nebyla přijata na vysokou školu kvůli kádrovému profilu

  • zaměstnána jako kulturní a sportovní referentka v odborové zotavovně

  • dodatečně přijata na pedagogickou fakultu na obor učitelství pro první stupeň

  • byla aktivní v Občanském fóru

  • spoluorganizovala debaty na ZŠ Masarova, účastnila se manifestací

  • na ZŠ Masarova působila jako pedagožka a zástupkyně

  • v roce 2022 žila v Brně

Tatínek degradován na vojína

Ivana Jelínková se narodila 12. října 1960 do rodiny vojáka z povolání, který v padesátých letech dvacátého století aktivně vystupoval proti zavádění funkce politruků do armády. (Politruk byl politický komisař, který dozíral na velitele i jednotku, měl na starosti udržování vysoké úrovně patřičného ideologického uvědomění mezi vojáky. V Československu se tato funkce jmenovala zástupce pro věci politické.) Za tento postoj byl otec z armády vyloučen a degradován na vojína, přičemž mu bylo povoleno získat zaměstnání pouze ve stavebnictví, zemědělství či hornictví. Tento fakt se promítl jednak do ekonomické stránky života rodiny, ale také do omezených možností vzdělání pro Ivanu a jejího o pět let mladšího bratra.

Svoje dětství vnímá Ivana Jelínková jako normální a šťastné. Ačkoli rodina neměla moc peněz, Ivana Jelínková měla dostatečný prostor pro to, aby se mohla věnovat se svým koníčkům – divadlu a volejbalu. Do Pionýra nastoupila až v osmé třídě, aby si zvýšila šance na přijetí na střední školu a na členství v této organizaci vzpomíná s úsměvem: „Měli jsme výbornou vychovatelku. Chodila s námi do kina, mohli jsme si lítat po sídlišti, vůbec to nemělo žádný ideologický podtext. Byla to normální babka, co s námi dělala normální věci. Nebyl na mě vyvíjen v tomto směru nějaký tlak,“ popisuje. „Pionýr jsem měla a mám dodneška zafixovaný jako dětskou organizaci, která se dá vést i tím způsobem, že se tam ta ideologie vůbec nemusí prolínat a může dětem připravit krásné dětství,“ vysvětluje Ivana Jelínková, že se i Pionýr dal vést „obyčejně a neideologicky“.

Trnitá cesta ke studiu na střední škole

Ani členství v Pionýru jí však nepomohlo ke zlepšení kádrového posudku, který neměla vzhledem k postojům svého otce vyhovující. Nedostala doporučení a nebyla na žádnou střední školu přijata. Nastoupila tedy do záučního oboru jako technická kreslička v Královopolských strojírnách, kde čtyři dny pracovala a jeden den chodila do školy. Navzdory tomu, že se k ní dospělí, kterými byla obklopena, chovali pěkně, v práci se trápila. Nešlo jí kreslení a chyběla jí společnost lidí jejího věku. Po roce se tedy znovu pokusila o přijetí na střední školu, přijímací zkoušky úspěšně složila a jediná škola, kam ji po velkém úsilí a přimlouvání její maminky vzali, byla nově otevřená zemědělsko-technická škola s maturitou. V Královopolské s jejím nástupem do školy souhlasili, ale přijetí na střední školu tehdy musel podepsat ještě někdo na krajském národním výboru (KNV) a k tomu se nikdo neměl. Ivana si tedy musela vzít volno z práce v Královopolské, ve kterém nastoupila na střední školu, a doufala, že se najde někdo, kdo to na KNV podepíše. Její matka tam měla nějaké kontakty, a tak se skutečně zadařilo – Ivana Jelínková dostala doporučení a mohla oficiálně nastoupit na střední školu.


Na následující léta vzpomíná ráda: „Škola to byla výborná, bylo nás tam tolik takových odpadlíků, pan ředitel tam tehdy nabral hodně podobných děcek, jako jsem byla já. Byli tam výborní lidé, třeba i profesoři, kteří nemohli učit na jiných školách,“ vysvětluje Ivana, proč se navzdory tomu, že neměla zahradnictví v krvi, na škole cítila dobře.

Bouřlivé debaty o vedoucí úloze KSČ

Po střední škole chtěla proměnit svoji lásku k divadlu ve studium a hlásila se na JAMU a pak také na učitelství občanské nauky a českého jazyka. Kádrový posudek se s ní však táhl dál a na vysokou školu nebyla přijata. Začala tedy pracovat jako kulturní a sportovní referentka v zotavovnách Revolučního odborového hnutí (ROH). Poté chvíli pracovala na základní škole na Lesné jako skupinová vedoucí, což byla funkce, která byla přímo navázána na Pionýra. Vzhledem k tomu, že Ivana vedla pionýrský oddíl již na střední škole a využila svoji zkušenost z dětství, kdy byl tento kroužek zbaven ideologie a byla to jednoduše volnočasová aktivita pro děti, v tomto duchu pokračovala i ve funkci skupinové vedoucí. Pravděpodobně jí to skutečně pomohlo, protože sice nebyla přijata na vysokou školu v řádném termínu, ale když si podala přihlášku na dodatečné přijímací zkoušky na obor učitelství prvního stupně, byla přijata. Během studia pak nezažila žádné komplikace a úspěšně odpromovala.

Poté dostala umístěnku na nově otevřenou školu ZŠ Masarova. Zde ji také zastihla sametová revoluce v listopadu 1989. Ivana Jelínková velmi aktivně vystupovala v polistopadových událostech. Spolu se současným ředitelem ZŠ Masarova Mgr. Ivo Zálešákem byla aktivním hybatelem děje, na jehož základě se ZŠ Masarova připojila k Občanskému fóru. Vzpomíná, že se to neobešlo bez konfliktu: „My jsme chtěli svolat výbor ROH, přečíst ty požadavky s tím, že se k nim jako škola připojíme a podpoříme ty požadavky. Jenže tam jsme narazili na stranickou buňku, která tady ve škole byla,“ vysvětluje Ivana Jelínková názorový nesoulad, který na škole panoval, a dodává: „Oni na nás dost důrazně křičeli a říkali nám, že my nemáme právo něco svolávat, že absolutně neexistuje. My jsme to ale přesto udělali a bylo to samozřejmě hrozně bouřlivé, protože tam se ukázalo, kdo je na jaké straně a jak to kdo cítí,“ popisuje situaci na škole Ivana. Hlavním problémem byl požadavek na zrušení vedoucí úlohy KSČ: „To byl hlavní bod, na kterém to celé začalo ztroskotávat. Všechny ty ostatní jako svobodné volby a tak, to by nějak prošlo, ale tenhle bod byl hrozně ožehavý, oni absolutně nechtěli, aby vedoucí úloha KSČ byla zrušena,“ popisuje Ivana oblast, kde se ve škole nemohli shodnout. Nakonec i tyto body s kolegy prosadila a na velkém shromáždění v jídelně je někteří podepsali, jiní ne. Dalším krokem pak bylo odnesení archu s podpisy do divadla Na Provázku. „Pak jsme to, myslím, donesli ještě na JAMU na studentský výbor a tím jsme se zapojili do revoluce a sledovali jsme samozřejmě veškeré dění, co se tady dělo ve státě.“

Sametová revoluce jako jedno z nejvíce naplněných období života

Ivana Jelínková byla jmenována mluvčí Občanského fóra, organizovala debaty a setkání, aktivně se účastnila manifestací. Sama na tuto dobu vzpomíná jako na jedno z nejlepších a nejvíce naplněných období svého života: „Na jedné straně to byla obrovská euforie, že se něco děje, na druhé straně trošku strach, co by se mohlo dít,“ říká Ivana Jelínková a dodává: „V těch bočních ulicích stáli policajti s obrněnými transportéry, teď ten dav byl namačkaný na náměstí Svobody. Ale upřímně řečeno, já jsem si vůbec neuvědomovala, že by se mohlo něco stát. Já jsem byla bytostně přesvědčená o tom, že to prostě půjde k lepšímu,“ popisuje Ivana silné pocity z událostí provázejících 17. listopad 1989 a dodává: „My jsme se snažili nedělat nějak strašně zle. I když potom byla generální stávka, tak škola nebyla zavřená. My jsme si dali trikolóry, abychom dali najevo, jak to cítíme, ale učili jsme,“ popisuje Ivana tehdejší atmosféru na škole.

Z pozice aktivistky a mluvčí Občanského fóra také řídila různé diskuze ve městě. Sama vzpomíná na jednu velkou debatu, která se uskutečnila na Dominikánském náměstí: „Bylo tam asi přes 300 učitelů a začalo to být dost náročné. Komunisti tam vůbec nebyli, ale byli tam lidé, kteří nikdy komunisty nebyli a pak ti, kteří kdysi dávno byli a pak třeba nepodepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Nebo měli nějaký problém z těch padesátých let, třeba jako můj tatínek,“ líčí situaci a pokračuje: „A tam začala taková vlna – ti kdysi komunisté proti nekomunistům, bylo to tam strašně bouřlivé. To mně dalo hodně zabrat,“ popisuje Ivana Jelínková náročné zážitky, které jí zároveň byly obrovskou životní zkušeností.

V roce 2022 stále pracovala na ZŠ Masarova jako pedagog a zároveň i jako zástupkyně ředitele.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Pospíšilová)