"Teď já přijdu do školy a ředitel na mě spustil: 'Jak to, že jsi nepodepsala umístěnku do JZD?' A já jsem povídala: 'Já jsem si našla zaměstnání jinde.' A on říkal: 'Ty chceš začínat od ministerského křesla!' Přitom ostatní holky šly ve 14 letech na tu školu, já jsem tam šla až v 17 a tak, že prý chci začínat takhle a ještě jsem nic nedokázala a musím si podepsat umístěnku."
"A ten ředitel tam dovezl toho kádrováka a ten se hrozně divil, jak to, že tam ještě je bývalý majitel. Ten ředitel mu odpověděl: 'Ale on to tady za ty dva roky, co správcuje, velice zvelebil. On tady zařídil drůbežařinu, postavily se tam typizované kurníky na slepice, odchovné na kuřata, líhně se tam zařídily, stavěl se krutinec.' Ten kádrovák na to řekl: 'No jo, tak půjdeme po něm tak dlouho, až půjde sám.' Jenže ten ředitel byl natolik slušný, že to rodičům zavolal telefonem. [Otec] věděl, že zavřeli jeho bratra pro nic skoro do Jáchymova a nechal tam zdraví."
"Schovávali jsme se hlavně, když šla okolo Ruská osvobozenecká armáda, okolo statku, tak ti nás osvobodili od všeho dobytka – slepice pozabíjeli, udělali na dvoře oheň a opékali si slepice. Sovětská armáda nás takhle osvobodila. Nejlepší krávu vyvedli ze chlíva a propíchli ji vidlemi. Vím, že přišli k dědečkovi a babičce a stoupli ke skříním a vyhazovali věci ze skříně a babička to zase nosila zpátky do skříně, protože oni to chtěli odnést těm chudým. Nás brali jako nepřátele už tehdy, nepřátele režimu nebo nepřátele lidí vůbec jsme byli. Tím, že jsme se narodili na statku, jsme byli ti špatní."
Jaroslava Jarošová, rozená Bouzková, se narodila 30. prosince 1940 na rodném statku Krevlice u Velké Bíteše. Po komunistickém převratu byl statek zestátněn a v roce 1950 pod nátlakem musela s rodinou z Krevlic odejít. Po dokončení základní školy nedostala z politických důvodů doporučení na studium zemědělské školy. Musela nejprve rok studovat učiliště a v rámci školní praxe chodit na původní rodný statek. Teprve poté studovala drůbežnickou školu v Prostějově, která byla jediná v Československu. V roce 1962 se zkusila přihlásit na dálkové vysokoškolské studium, ale z politických důvodů nebyla přijata. Pražské jaro prožívala s nadšením, následná invaze vojsk Varšavské smlouvy pro ni znamenala obrovské zklamání. Během normalizace vystřídala různá zaměstnání. Po roce 1989 byl její rodině navrácen statek v Krevlicích. V roce 2022 bydlela ve Velké Bíteši.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
