Libuše Janková

„Nejhorší bylo, že v tom sedmdesátém, nebo sedmdesátém prvním, buď to bylo v sedmdesátém, ale spíš sedmdesátý první, si myslím, k nám přišli z StB. Já jsem vůbec nevěděla, že něco takového existuje, protože manžel nikdy o tom nemluvil. Já jsem byla doma, to jsem měla tu Martinku roční v náručí, já jsem jim otevřela. A teď chtěli vědět, s kým se stýkáme, kdo nám píše, kdo nám telefonuje. Doráželi na mě, já jsem nic nevěděla, samozřejmě jsem se rozbrečela. Potom mě teda nechali na pokoji, že odchází, ale že jsem povinná všechno hlásit.“

„Ale od sedláků ty jejich děti se nezapojovaly. Ale zase měly tu smůlu, že se nedostaly na žádnou školu. Tenkrát si je volali, já si pamatuji, šla jsem do nepovinné deváté třídy a volali si všechny, co měly statky, protože ve Velké Bystřici – tam chodily i z Přáslavic, Mrskles, Kocourovce, Bukovan a taky měli statky. Marta Košová, moje spolužačka, výborně se učila, výborná holka to byla, ta se nedostala nikam a šla rovnou pracovat z deváté třídy do Moravie, protože byli sedláci a kulaci. A volali si do sborovny všechny, že musí jít na školu, pouze tu, ze které by mělo prospěch JZD. Na jinou školu je nepustili.“