Zdeněk Janík

„Byl jsem rebel a říkal jsem si, tohle není ono. Mně se nelíbila krajní levice ani krajní pravice. Nemohl jsem být ani jedno. Takových lidí bylo tehdy hodně. Těžko to vysvětlit. My jsme byli masarykovci, ale přiznám se, že jsme toho mnoho o Masarykovi nevěděli. Byla to taková situace v tehdejším národě. Byli jsme rebelové, ale nevěděli jsme, proč jsme rebelové. Akorát ten národnostní projev, ten u nás byl jasný – že s Němci to nejde (...) Musím také říct, že jsem koketoval s komunisty, a dokonce jsem s nimi spolupracoval, ale potom oni přišli na to, že to není to pravé ořechové, a dostal jsem se na černou listinu i u nich.“

„Já jsem nechtěl v kuratoriu pod Německou mládeží fungovat a šlo se tomu tenkrát nějak vyhnout. Spíše jsem se stýkal s těmi bývalými skauty. Ovšem lhal bych, kdybych řekl, že jsme vytvořili nějakou pevnou ilegální skautskou organizaci. My jsme se jenom snažili žít skautsky. Ale neměli jsme žádnou pevnou ilegální organizaci. Ilegální organizace pracovala až za doby komunismu pod vedením dr. Křivského. Tam jsem pracoval asi tři čtyři roky. Psal jsem do jejich časopisu. Nebyl to časopis, ale spíše samizdat. My jsme tomu často měnili jméno. Jeden čas se to jmenovalo Napřed. Mnoho lidí z té ilegální organizace bylo zavřeno. Já měl to štěstí, že jsem nebyl. Byl to Jiří Pilka, Jiří Navrátil, bývalý skaut, který nedávno zemřel a měl státní pohřeb a pohřbíval ho skaut Lobkowicz. Řada lidí jsme tedy byli v této ilegální organizaci.“

„Já jsem psal o tom, co mě v ten moment velice zajímalo nebo co jsem si myslel, že by bylo dobré k tomu něco říct. To se měnilo, stejně jako celý vývoj. Ještě k té literatuře. Jsem mezi lidmi znám spíše pro literární věci než pro skauting. U některých skautů jsem zase znám pro skautskou minulost a účast na táborech. Psal jsem pod jménem Tomáš Šobr. Publikoval jsem leckdes. To nakonec také prasklo. Ale to už byl komunismus tak vlažný, že už mě za to netrestali, ale dávali si pozor, abych pod nějakým jiným jménem nepsal.“