Ing. Radomír Janhuba

* 1954

  • „To byla úplná novinka v právním řádu. Vyšla v roce 73 a hned jsme oba dva dostali ochranný dohled. A to bylo takové volné pokračování vězení na svobodě, že jsem měl povinnost se hlásit i několikrát v týdnu na stanici Veřejné bezpečnosti. Ukazovat jim, že pracuji, výplatní pásku a takové věci. A nesměl jsem svou rodnou obec Mohelnici, kde jsem žil, opustit bez jejich svolení. A to trvalo rok. Mohli mně kdykoliv přijít udělat domovní prohlídku bez jakéhokoliv povolení, což občas dělali, aby si upevnili sebevědomí.“

  • „Gustáv Husák v roce 74 nebo 75 vyhlásil amnestii, že když se emigranti vrátí do Československa, tak už nebudou trestně postihováni. Samozřejmě ti, kteří se vrátili, tak je všechny pozavírali. Byl tam třeba důlní inženýr, který byl asi pět let v Chile, v měděných dolech. Říkal, že tam byl úplně sám a skoro by zapomněl mluvit česky, a když slyšel o té amnestii, tak se vrátil a zavřeli ho na pět let. Takovéhle tam byly osudy. Pak tam byl nějaký ekonom, inženýr, který dal jen krátkou zprávu do Rudého práva, kde vyčíslil naše zadlužení vůči Západu. A oni ho zavřeli a seděl myslím tři roky. Z vazby měl strašně poškozený zrak. Estébáci chodili za ním do výkonu trestu a říkali mu, že když tu zprávu bude dementovat, když ji poopraví, že ho propustí. A on říkal, že nic dementovat nebude, že si to odsedí.“

  • „Podotýkám, že v sedmdesátých letech už to nebyl výslech z padesátých let, žádné mučení. Bylo to spíš psychické mučení. Ve vyšetřovací vazbě se svítilo celou noc. Vím, že jsem po propuštění z výkonu trestu měl problémy s bolestí hlavy a někdy alergii na světlo, že mě rozbolela hlava, protože člověk neznal tmu, pořád byl nasvícený. Myslím, že jsem tam byl osm měsíců. Je známo, že vyšetřovací vazba je obtížnější a krutější než výkon trestu, protože tam je člověk s jedním nebo dvěma vězni na ploše. Jsme chodili ode dveří k oknu asi osm kroků. Vycházky z trestního řádu byly povinné jednu hodinu do těch kotců. My jsme tomu říkali teletník. Těšili jsme se na to. Ale jakmile bylo špatné počasí, začalo pršet, tak se vycházka zrušila. Oni se vyžívali v takových radostech, kdy něco mohli někomu odmítnout.“

  • „Úsek číslo 1, v přízemí, byli politici [političtí vězni]. Označovali nás na oděvu bílým pruhem, aby každý, kdo s námi přijde do kontaktu, hned věděl, že jsme protistátní. To byla jedna věc. Druhá věc byla, že jsme byli napevno. Vězeň v té době často chodíval pracovat ven z basy. Třeba muklové pracovali v mladoboleslavské Škodovce, celý provoz byl obsazený vězni. A tak se to dělalo. Tady třeba mírovští často pracovali v MEZu v Mohelnici na lakovně. Lakovali elektromotory. No a my jsme byli samozřejmě úplně napevno. Pracovali jsme ve sklepě pod námi. Tam se pracovalo tak, že se vyráběly měděné cívky do telefonních centrál. To bylo ve sklepě na mašinách, které byly hodně zastaralé. Vedlo to k tomu, že se při navíjení té cívky ten měděný drát často trhal, takže vězeň měl problém splnit pracovní normu. A pracovní norma v té době byl základ jeho kázeňského hodnocení. Takže když vězeň opakovaně nesplnil pracovní normu, dostal kázeňský trest a ten znamenal v drtivé většině takzvanou korekci, to bylo vězení ve vězení. Korekce je, když se vězeň přemístí ze svého kavalce někam do jiné cely, kde je většinou sám, má omezenou stravu a buď chodí do práce z té cely, anebo dokonce do té práce nesmí chodit. No a pak mu zase naskakuje jeho dluh vůči státu.“

  • „Násilí od bachařů tam bylo, zejména v té korekci, kde byl vězeň odkloněnej od ostatních. Nahoře jsme bydleli po deseti, tak tam se takové věci příliš neopakovaly pravidelně, spíše nárazově. Ale tam dole v korekci si to zkoušeli, co si můžou dovolit.“

  • „Ta vojna, bez přehánění, byla volným pokračováním kriminálu. Protože já jsem narukoval do Jemnice, vojenský útvar 74/81 dělostřelecký pluk, a záhy jsem zjistil, že osm z deseti kluků tam prošlo kriminálem. Takže to byl stoprocentní trestní útvar. Bylo to jak Brancaleonova armáda. My jsme byli normálně ozbrojení – už nebyli PTP, černí baroni už neexistovali – takže jsme byli ozbrojeni, ale obsluhovali jsme kanony z druhé světové války, ukořistěné německé armádě. Takže jsme stříleli ze stodvaapadesátek houfnic celé dva roky. A blázinec a pakárna. Pokračovaly vlastně ty Bory. Protože já jsem se dostal poprvé domů na opušťák, když už jsem byl čtrnáct měsíců na vojně.“

  • „Zazvonili a vtrhli do bytu jako gestapo a odvedli nás. Celý den jsme byli vyšetřováni na krajzáku neboli krajské správě StB. Večer mi oznámili, že můžu jít domů, že můj spolubydlící Jan Glonda nastoupí vyšetřovací vazbu a já že můžu jít domů, ale musím se zavázat k tomu, že neopustím Ostravu, že budu chodit jenom do školy a v žádném případě nebudu pokračovat v jakékoliv takové činnosti. Tam jsem jim to slíbil, a když mě pustili, tak jsem mazal tramvají rovnou do [Ostravy] Poruby a hrdinsky jsem jel vlakem do Olomouce a tam jsem navštívil Jožu Valčeka v Chvalkovicích a hned jsem mu za tepla sdělil, co se stalo. Ten si samozřejmě nevěděl rady, protože jsme nevěděli, co na nás čeká a co ty dny přinesou. Pokojně jsem se vrátil do Ostravy a chodil jsem do školy. To trvalo skoro přesně měsíc. Za Jožem Valčekem jsem samozřejmě jezdil několikrát, do té doby. No a potom zase ráno o půl šesté zvonek na dveře a: ,Pojďte s náma!’ A už mi řekli: ,Pane Janhuba, vy jste nás neposlechl, vy jste se scházel s panem Valčekem a my si vás tady necháme.’ A nastoupil jsem do vyšetřovací vazby taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mohelnice, 09.02.2021

    (audio)
    délka: 03:17:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, 27.08.2021

    (audio)
    délka: 02:31:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nevěřil jsem, že ten režim někdy padne. Ten systém pomahačů a udavačů jsem denně vídával

Radomír Janhuba v 80. letech
Radomír Janhuba v 80. letech
zdroj: Archiv pamětníka

Radomír Janhuba se narodil 28. února 1954 v Mohelnici. V letech 1969 až 1973 vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Olomouci a poté nastoupil na Strojní fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Během studií v Olomouci navázal kontakt s tehdy ilegální církví sjednocení. Na podzim 1973, v prvním ročníku studia, si pro něj do bytu v Ostravě přišla StB, následovala vazba a soud. Konečný verdikt zněl 15 měsíců nepodmíněně za pobuřování a následný rok ochranného dohledu. Trest si odseděl v letech 1974 až 1975 na plzeňských Borech. Po skončení následného ochranného dohledu narukoval k dělostřeleckému pluku v Jemnici. Od konce 70. let pracoval v Jemnici u Jihomoravských vodáren a kanalizací. V letech 1979 až 1985 vystudoval VŠCHT v Praze. Kvůli své „kriminální“ minulosti nesměl ve vodárnách vykonávat vedoucí funkce a v 80. letech nemohl nastoupit do Jaderné elektrárny Dukovany. Po sametové revoluci byl soudně rehabilitován. Ve svobodných poměrech pak vystřídal celou řadu pracovních pozic a v roce 2017 odešel do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Radomír Janhuba v rodném domě v Mohelnici.