„Do školy jsem chodila jenom osm let. Potom mě mama dala, to nebylo, kam jsem já chtěla jít do školy, nebo co jsem já měla ráda, k sousedce, sousedka šila, tak mě dala učit šít, abych se učila šít pro sebe, a teď nemám čas přišít si jeden knoflík. Podsazení se mi utrhlo na sukni, už tří dni chodím tak, jen mi zaleze koleno do toho, snad vydrží ještě dneska a zejtra, musím to udělat. Šila jsem celé noci, práce bylo a teď je to všechno u Čiňanů, to se rozleze, ta látka je slabá, teď víc zašívám, nežli šiju. Teď jsem se nazašívala, odkdy ty Čiňané prodávají tady, já jsem se nazašívala věcí. Kolikrát říkám, máte ty věci všelijaky v obchodech použité, celý, abyste to nezašívali, je to přece lepší, tamto zašitý, já to zašíju, za nějakej čas ono to praskne zase, je to škoda prý nosit celý do práce. Já povídám, já vám to nedělám zadarmo, a za 100 dinarů máte koupit kalhoty, a jestli je větší díra nebo víc dír, já jim vezmu i víc než 100 dinarů, to je jejich vůle, je to pravda, ale lepší, aby šli celý, nežli roztrhaný, to je zas roztrhaný, je to zašitý, ale zase roztrhaný, tak to jde, každej se vladne, jak říkala moje tchyně, jak ho rozum učí.“