Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbara Hana Irovič (* 1948  )

Máma mě dala učit na krejčovou, nemohla jsem si vybírat

  • narozena 18. května 1948 v Kruščici v bývalé Jugoslávii
  • příslušnice české menšiny v Srbsku
  • chodila do české základní školy v Kruščici
  • vyučila se krejčovou
  • pracuje jako krejčová a kostelnice v Kruščici
  • dodnes hovoří česky a Českou republiku často navštěvuje

Paní Barbara Hana Irovič vypráví:

O rodičích

Dřív to bylo tak, že rodiče domlouvali manželství. Můj otec byl vdovec a moje maminka se za něj vdala. Když jí bylo šestnáct, je baby daly dohromady. Měli pět dětí, tři zemřely, dvě jsme zůstaly. Tenkrát tuberkulóza vládla, nebylo očkovaní, děti hodně umíraly.

Bratr

Bratr se oženil a z toho manželství má jednoho syna, potom se rozvedl a oženil s druhou ženou, která už měla dítě. To dítě měl radši než vlastního syna. Spolu odešli do Německa pracovat, tam bratr pracoval 35 let, dožil se důchodu, ale jeho žena ne. Zemřela na srdce, a on pak po ní čtyři roky. Ten syn, kterého měl s první manželkou, zůstal tady s mojí matkou.

Manžel

Vdala jsem se, když mi bylo devatenáct let. Naše generace si už mohla vybírat, koho chce. Byl automechanik, potom tři roky pracoval jako policajt a nakonec pracoval sedmnáct let pro nemocnici v Belé Crkvi, potom pil, šel do invalidního důchodu. Neměl 50 let, dostal mrtvici a za sdm dní zemřel. Manželova matka je Polka, manželův otec byl v zajetí v Německu a ona také, v zajetí se poznali, po osvobození žili v Polsku, pak přijeli sem, ale zas se vrátila. Za celý život se přišla dvakrát podívat na svoji rodinu.

O dětech

Já mám tedy dceru a syna, dcera se provdala za Srba. Měla strach, že se nevdá. Za sedm let měla syna, pak ještě za tři roky dalšího syna a nakonec i dceru. A syn si našel Ukrajinku, když byl za prací na Ukrajině. Mají dva syny, jsou v Bratislavě. Snacha hlídá jednu babičku v Belé Crkvi už tři roky. Je to těžká práce.

Pracovala jako krejčová

Do školy jsem chodila jenom osm let. Potom mě matka dala k sousedce učit se šít. To nebylo, co jsem já chtěla nebo co se mi líbilo. Šila jsem celé noci, práce bylo plno, a teď nemám čas přišít si jeden knoflík. Všechno je to teď u Číňanů, to se rozleze, ta látka je slabá, teď víc zašívám, nežli šiju.

Jak to bylo dřív

Ráno se muselo jít do kostela, potom byl oběd, po obědě bylo znovu modlení, po modlení se šlo na muziku, muzika byla do večera, do 18, 19 hodin, záleželo, jestli to byla zimní, nebo letní doba, pak se šlo na večeři a přišlo se znova. A jeden tam zůstal a hlídal místa, aby si měly kam sednout ty babičky, až přijdou, to nešla žádná holka sama, jako co teď chodí samy, matka, babička, někdo šel s tou holkou nebo s klukem, tak se chodilo, chodili koukat i seděli tam, mládež tancovala, pak zpívali, aby si muzikanti odpočinuli.

O masopustu byla dopoledne hudba, tak se šlo domů na oběd, odpoledne zase, pak se šlo na večeři a večer zase do tří, čtyř hodin ráno a ráno znova zase. V neděli tancovaly děti odpoledne a večír dospělí, holky, chlapci i starší tancovali.

O svatbách

Většinou v sobotu se nevěsta loučila s holkama a potom v neděli šlo se do obce, kde se uzavíral sňatek, pak do kostela, potom se šlo na oběd k nevěstě a poté se šlo fotit do Belé Crkve, pak se přijelo domů, tancovalo se na dvoře u nevěsty, na večer se šlo k ženichovi, tam se potom sedělo do kolika hodin, kolem půlnoci se nevěstě sundával věnec a dával se jí šátek, že už není holka, ale že už je vdaná.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20. století ve vzpomínkách české menšiny v Srbsku