Rudolf Hüttner

* 1937

  • "Byli jsme tak zaměstnaní vykopáváním hromadných hrobů a museli jsme opravdu i tahat mrtvoly k jámě. A když některá z mrtvol ještě měla v puse zlaté korunky, museli jsme přihlížet, jak jim je Češi ještě vyklepávali ven. Ale to byly všechno věci, které jsme prostě… Děkuji Pánu Bohu, že jsem to všechno mohl přežít. Proto říkám, že tak špatně, jako se vedlo mně, se snad už ani vést nemůže."

  • To mě takhle jednou vzal správce statku na sáně, všude byla šílená spousta sněhu a on zařizoval různé věci na obci. Před školou odstavil koně, naproti byl hostinec a tam si zašel. Když skončila škola, vyřítily se děti ven, nasbíraly si někde kameny, zabalily je do sněhových koulí a házely ty kameny po mně. Nejspíš na mě poznaly, že jsem Němec, anebo to věděly. Ale z části trefily koně a ten kůň se pochopitelně splašil. Toho si správce statku všiml, vyběhl ven a nadával. Děti zmizely a on mě vzal s sebou do hostince a já jsem tehdy dostal vídeňský párek. Tu chuť, když na to tak myslím, si ještě dneska vybavuju. Bylo to pro mě něco zvláštního.

  • "Byli jsme tři kluci a museli jsme kopat hromadné hroby v táboře v Bystřici. Měli jsme hlad. Dostávali jsme totiž jen dva krajíce chleba, padesát gramů na den, a talíř vodové polívky. Kdybych dnes dostal splašky, bylo by to jako polévka výživnější. Byli jsme kluci přibližně stejného věku. Uvnitř tábora nerostla už téměř žádná tráva, ale mimo tábor jsme viděli, že roste šťovík. Byly tam čtyři strážní věže a když bylo střídání stráží, mohli jsme si rukávy o ostnatý drát potrhat, jen abychom natrhali trochu šťovíku mimo prostor tábora. Ten jsme potom jedli a případně dávali i zbylým členům rodiny."

  • Já jsem si vůbec nic nebalil. Ano, hračky jsem chtěl vzít s sebou. Měl jsem už tehdy autíčka značky Schuco, to tehdy byl dárek, který si mohli dovolit jen bohatí lidé. A okolo roku 1944, protože jsem už tehdy ministroval, jsem dostal darem domácí oltář se všemi náležitostmi, s kalichem, vodou, vínem a s monstrancí. Chtěl jsem si vzít věci s sebou, ale řekli mi: 'Nic, jen to nejdůležitější na oblečení.' Zimní oblečení, protože bylo už tehdy chladno. Ale jinak – ano, fotoaparát. Ten moje starší sestra zašila někam dolů do tašky. Byl to Voigtländer Vito, ještě dneska ho mám, ale už nefunguje.

  • Směli jsme si vzít s sebou jen 30 kilo zavazadel. Museli jsme se shromáždit na náměstí ve Stříbře. Potom nás naložili na náklaďáky, dovezli na nádraží a naložili do dobytčáků bez oken - třicet osob i se zavazadly - a celý den jsme tam stáli, dokud se nesetmělo. A potom se vlak posunul jednou tam a jednou onam a nikdo nevěděl, kam se pojede, jestli na Východ, nebo na Západ. Zvenčí bylo zavřeno, dveře jsme otevírat nemohli. Na vykonávání potřeby jsme tam měli jeden nebo dva kýble.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg (Bavorsko), 30.05.2019

    (audio)
    délka: 02:17:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako devítiletý jsem musel kopat masové hroby, ale dnešním generacím to za vinu nedávám

Rudolf Hüttner v dětství
Rudolf Hüttner v dětství
zdroj: Pamětník

Rudolf Hüttner se narodil 1. ledna 1937 do německé drogistické rodiny v západočeském Stříbře. V roce 1938 otec vydražil dům židovské rodiny Rosenbergových v centru města, kam přesunul svůj podnik. Ten ale za války kvůli otcovu válečnému nasazení povětšinou vedla matka, také drogistka. Rudolf v dětství česky vůbec neuměl, pár slov se naučil až během odsunu. Po válce drogerie zásobovala americkou posádku v sousedním Bavorsku fotografickým papírem, v říjnu 1945 ale musela rodina Stříbro opustit, Rudolf se musel rozloučit se spoustou hraček. Rodina postupně prošla sběrnými tábory ve Vlašimi, Bystřici u Benešova a Modřanech, absolvovali také nucené práce u českých sedláků, přestože otec stále trpěl vážným zraněním z války. O to pilněji musely pracovat děti. Nejhorší podmínky panovaly asi v táboře v Bystřici, kde hlad nutil chlapce pořádat výpravy na šťovík, který rostl po okrajích tábora, a kde je v noci rušilo ze spaní kvílení pravděpodobně mučených spoluvězňů. Devítiletý Rudolf byl také nucen v Bystřici kopat masové hroby pro mrtvoly Němců a přihlížet tomu, jak z nich dozorci vytloukají zlaté zuby. Během nucených prací u sedláka si mimo jiné vybavuje, jak na něj jako na Němce útočily české děti sněhovými koulemi, v nichž se skrývaly kameny. Vzpomíná též, jak u českých sedláků musel chodit do školy, ale protože neuměl česky, nic se tam nenaučil. Po odsunu do Německa v květnu 1946 dostal Rudi v táboře Wiesau první pořádné jídlo po dlouhých letech – bramboračku. Začátky v Německu byly pro rodinu krušné, okolí je nepřijalo a živit se museli domáckou výrobou vánočních ozdob a drobných drogistických výrobků. Až po letech se otci podařilo v Bambergu opět založit drogerii, kterou po něm syn Rudolf v roce 1974 převzal a vedl až do roku 2000. Založil rodinu s ženou odsunutou z Polska, rodné Stříbro opakovaně navštěvuje od roku 1986. Mrzí ho, že dnešní generace Čechů promarnily možnost napravit následky odsunu, za vinu jim ho ale nedává. Spolu se starší sestrou pomáhal v osmdesátých a devadesátých letech obnovovat zapomenutou tradici mariánských slavností v rodném městě.