Antonín Hurych

* 1943

  • „Pro mě je to zásadní otázka. Já o tom nemusel přemýšlet. Pro mě je to vyhnání, není to odsun. Tím, jak jsem poznával ty lidi víc a víc, já jsem se s těmi rody tak sblížil, byl jsem kolikrát na pokraji pláče. Protože jsem si uvědomil, co tam bylo dětí, těch starostí, té velmi obtížné namáhavé práce, aby ten život udrželi. A oni ho udrželi, přitom byli velmi vděční, velmi zbožní. Dnes je to jedině s touto vizí… jsem přesvědčen, že to bylo prohřešení proti lidem samotným, že se to nedá vůbec nijak odůvodnit. Myslím si, že by se ta řešení našla a bylo by to ku vzájemnému prospěchu. 700 let jsme tady žili, 700 let jsme si nepřekáželi, 700 let něco znamená ve společném životě. A ti lidé si byli blízcí, poznávali se, provdávali a ženili se a ten vliv se mísil a myslím, že ku prospěchu. A to období toho zneužití německých obyvatel, nemyslím z měst, ale z těch vesnic, to je pro mě nepřijatelné. Ti lidé si to nezasloužili, protože žili normálním obyčejným životem člověka, který má před sebou tu základní starost si ten život uhájit, uchránit, rozvíjet ho a nějak ho obohatit.“

  • „A po tom 68. roce se tady začal objevovat nový proud kostelních zpěvů, hlavně se toho chytali mladí lidé, a já jsem dával dohromady z mnoha vesnic okolo Makova takovou skupinu lidí, což se podařilo a my až do roku 1975 jsme mohli fungovat. Pak se to muselo zastavit, protože ta hospodyně Tonička Nádvorníková se zmínila, že pan farář byl pokutován půlročním zastavením části výplaty, jen kvůli tomu, že nezařídil ukončení činnosti mladých lidí v morašickém kostele a okolí. My jsme jezdili do Ronova, na všechny strany, nás bylo asi 40.“ – „V jakých to bylo letech?“ – „To bylo od 70. do 75. roku. Režimu to vadilo, takže tlačil na pátera, aby to ukončil. Samozřejmě že on to neukončil, ale ukončili jsme to my, protože on byl finančně velmi těžce poškozen.“

  • „A přišel tam pan ředitel, tehdy Vojtěch, nevím, jestli jsem ho měl jmenovat, a on pronesl dvě věty: ‚Jestli je někdo věřícím studentem, tak na tomto ústavu nemá co dělat!‘ Můj tatínek, to úžasně hodnotím, se velmi statečně projevil, že řekl: ‚Tak, pane řediteli, víte co? Zítra už ho nečekejte do školy. Já ho stahuji ze studia.‘ A představte si, co se stalo. Skončilo rodičovské sdružení a tatínek odcházel, už byl ve dveřích, v litomyšlském gymnáziu to byly takové široké dveře, a tatínka někdo zatahá za rukáv a tatínek se obrátí a byl tam pan ředitel Vojtěch a říká mu: ‚Ale tatíku, ono to není tak zlý, toho syna pošlete, my to musíme říct.‘ Takže oni byli tlačení učitelé k takovýmto zásahům, ale dá se říct, že do té míry, jak reagovali ti rodiče, jestli to přijmuli, anebo byli schopni oponovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Polička, 21.09.2020

    (audio)
    délka: 03:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Polička, 29.09.2020

    (audio)
    délka: 15:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poválečné vyhnání Němců považuji za velkou křivdu

Antonín Hurych
Antonín Hurych
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Hurych se narodil 13. července 1943 v Makově jako první syn manželům Hurychovým, později přišlo na svět ještě šest jeho sourozenců. Rodiče hospodařili na dvou statcích a spolu s otcovými bratry dohromady obdělávali 40 hektarů půdy. Po velkém nátlaku na otce vstoupili v roce 1956 do zemědělského družstva. Hurychovi byli silně věřící a navštěvovali kostel v Morašicích i Makově, jeden z otcových bratrů Josef byl farářem v Brandýse nad Orlicí. Antonín Hurych vystudoval litomyšlské gymnázium a poté vysokou školu zemědělskou. Po vojenské službě nastoupil do státního statku v Čisté a po dvou letech na místo agronoma v zemědělském družstvu ve Chmelíku. Angažoval se v záchraně chátrajícího kostela i opravách kapliček v okolí Chmelíku. Svou badatelskou činností se snaží o záchranu kontinuity kraje, z kterého museli po válce odejít němečtí obyvatelé. V roce 2020 žil se svou rodinou ve Chmelíku.