Manfred Hubl

* 1940  

  • „Jo, a co ještě přejali. Pro nás bylo běžné, že jsme se vůči sobě navzájem chovali velmi srdečně, když jsme se setkali s přáteli nebo s rodinou. Objali jsme se, dali jsme si pusu. To bylo v Dolním Bavorsku nemyslitelné. Dát si polibek na veřejnosti bylo tabu, buď se tomu ostatní vysmívali, nebo to kritizovali. My jsme se vždycky objímali. Když jsem přišel domů ze školy, dal jsem mámě pusu. Tuhle vnitřní jemnost přinesli do Bavorska uprchlíci a místní tím možná trochu naočkovali.“

  • „Pamatuji si ještě úplně přesně, jak naše vysídlování začalo. Bylo to pozdní odpoledne na jaře 1946. Byl jsem s matkou u nás doma ve světnici a najednou někdo zaklepal. Najednou stáli v naší světnici čtyři cizí lidé – český muž a žena, český policista a tehdejší starosta, kterého dosadili Češi. Tento starosta uměl plynně německy a matce jasně vysvětlil, že tito dva lidé jsou teď novými majiteli a my musíme hned ven. Matka začala plakat. Mně tehdy nebylo ani šest, tak jsem tomu moc nerozuměl a nechápal jsem, kam máme jít a proč máma pláče a lamentuje. Mezitím vešel i můj otec a ostatní členové rodiny – otcovy dvě sestry. My všichni jsme najednou byli uvnitř a vypukl velký zmatek, protože jsme najednou měli opustit náš dům. Jenže kam jsme měli jít? Prý je to zařízeno, že máme jít ulicí dolů, tam je jeden prázdný dům, jehož majitelé odešli už dříve, prý běžte tam. Věci, které potřebujete, si vyzvednete zítra, teď si vezměte jenom věci na spaní. Takové bylo naše vyhnání.“

  • „Hodiny jsme jeli po nezpevněných silnicích, házelo to s námi sem a tam, odpoledne auto najednou zastavilo v malé vesnici Allhofen. U vjezdu do obce byl zelený trojúhelník, kde se křížily ulice, a tam nás vyložili. Prostě bedny sundali dolů a náklaďák zase odjel. Potom přišel jeden muž, jmenoval se Bergmann, a byl to uprchlík ze Slezska, který přišel už dříve. Teď ho obec určila za Flüchtlingsobmanna a měl na starosti uprchlíky. Dostal veškeré podklady a organizoval, kam se jednotlivé rodiny mají nastěhovat, mělo to svá pravidla. Člověk věděl, že z lágru přijede tolik a tolik lidí, sedláci zase dopředu věděli, že ten a ten den dostanou do domu uprchlíky. Podle toho, kolik měli místa, museli vyklidit pokoj nebo dva. Nám bylo řečeno, že půjdeme k sedlákům Geltlovým. Jejich dům ležel tak trochu na kopečku, byl to moc hezký domek, když jsme se na něj dívali zespodu. Před ním stály velké třešně, vypadalo to impozantně a moc se nám to líbilo. Ale tento Flüchtlingsobmann hned řekl, že naše rodina je moc velká a že se tam nevejdeme všichni. Když jsme k nim poprvé přišli, byla doma jenom selka, sedlák s čeledí pracovali na poli na sklizni. Přišli jsme, řekli jsme, že jsme ti a ti, a ona hned: ‚Jo, jo, pojďte dál. Máte hlad? Máme tady ještě od oběda maultaschen. Dáte si?‘ My jsme netušili, co to maultaschen [pirohy] jsou, bylo to jídlo typické v místním kraji. Jedli jsme a bylo to to nejlepší, co jsem v posledních měsících jedl. Táborové jídlo bylo odporné, jak už jsem řekl.“

  • „Všude jsou různí lidé. Někdo je povahou milý, přátelský, pro své bližní vždycky něco má, jiný je tvrdý, drsný, pro bližní nemá nic. Tak to bylo i mezi sedláky. Ale čím déle jsme s nimi byli, tím lépe mohli sedláci vidět, že jsme stejní lidé jako oni, kteří jenom ztratili svou vlast. A především, když se u piva dali společně do řeči, tak se teprve dozvěděli, co se nám stalo. Teprve potom nám víc rozuměli. Po nějaké době snad měli dobré vztahy skoro všichni, takže jsme spolu mohli normálně žít.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 14.09.2019

    (audio)
    délka: 01:59:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vysídlenci přinesli do Bavorska srdečnost

Manfred Hubl se narodil 3. srpna 1940 v Andělské Hoře u Karlových Varů. Otec se staral o hospodářství a příležitostně také pracoval jako číšník v Karlových Varech. V červnu 1946 musela rodina svůj dům opustit, neboť jej zabrali noví čeští majitelé. Rodiče však museli na své (nyní již bývalé) hospodářství dál docházet a starat se o něj, a to až do definitivního odsunu 24. srpna 1946. Rodina se dostala do Allhofenu v dolnobavorské oblasti Holledau. V roce 1949 zemřel otec. Pamětník studoval na gymnáziu při klášteře Rohr, a to až do doby, než se s matkou přestěhoval do hesenského Beilsheimu (kde žili v letech 1952 až 1958). Gymnaziální studia dokončil ve Weilburg/Lahn. Poté se s matkou znovu přestěhoval do Mnichova, kde žily také jeho dvě sestry. V Mnichově začal pracovat v luxusním obchodě s nábytkem a tato práce se stala jeho celoživotní vášní. Kvůli práci se přestěhoval do Rosenheimu a později do Straubingu, kde se ženou vedli vlastní obchod s nábytkem. Mají dvě děti.