„(Dozvídala jste se v Anglii o tom, co se tady dělo a co se dělo v okolních státech, Německu a Polsku?) Konkrétně ne, akorát jsme se dověděli, že maminčin bratr jeden byl popravený. Moc jsme toho nevěděli. (Dostali jste nějakou zprávu, co za zvěrstva způsobil Hitler?) To už jsme předem věděli z rádia, co dělal, ty jeho řeči z Německa… Vím, že náš tatínek vždycky měl rudé uši a byl z toho rozčilený, když poslouchal jeho projevy. Ale konkrétně jsme nevěděli přesně, co se děje.“
„Měli jsme jet původně, myslím, do Švédska, ovšem pak z toho sešlo. Pak strýc, který už byl v Londýně a tam pracoval u našich úřadů, tak nám poslal po jednom jugoslávském zaměstnanci vízum do Jugoslávie. Jeli jsme s hrozným strachem, protože jsme nevěděli, jestli to není jen nějaká past. Museli jsme samozřejmě na gestapo, všechno odevzdat, všechny peníze, barák, všechno. Přijeli jsme do Vídně, tam nás nechali jedni známí známých přespat, což bylo pro ně velké riziko, nechat Židy přespat. Jeli jsme vlakem do Bělehradu, tam jel i jeden známý z Pelhřimova a ten říkal: ‚Tam vás nepustí, tam už Židy nepouštějí.‘ Naštěstí nás tam pustili. Tam jsme čekali tři neděle, než jsme dostali vízum do Anglie. Takovou malou lodí, která vezla Poláky na vojnu, tak nás tam vzali asi tři české rodiny přes Francii. Tam jsme zažili první nálet, v Paříži. Pak jsme dál už nemohli, protože Němci okupovali Calais, tak jsme jeli z Dieppe. Také jsme už nemohli do Doveru, ale do New Haven.“
„(Jaký jste měla pocit, když se vám podařilo do Londýna dostat?) Byli jsme šťastni, že jsme unikli tady, i když jsme neměli tušení, že to bude tak zlé. (Jak dlouho jste pak žila v Londýně?) Od čtyřicátého do pětačtyřicátého. Nejdřív jsem byla jako pomocná švadlena zaměstnaná, pak jsem dva roky chodila do školy, to byla škola šití a navrhování. Pak jsem pracovala na úřadě, spadal pod ministerstvo vnitra, ale na židovském odboru. Pak jsem přešla sem a tady jsem pracovala v české UNRŘE, to byl Úřad pro hospodářskou pomoc a obnovu.“
Jaroslava Hrudová, rozená Friedmannová, se narodila 27. února 1923 v Pelhřimově do židovské rodiny. Otec pracoval jako zvěrolékař, matka byla v domácnosti a pečovala o dvě dcery. Kvůli otcovu zaměstnání se rodina přestěhovala v roce 1937 do Litoměřic. Po záboru Sudet na podzim 1938 rodina odešla do Prahy. Jaroslava Hrudová studovala na gymnáziu v Litoměřicích a později v Praze přešla na školu pro ženská povolání. V roce 1940 se rodině Friedmannových podařilo vycestovat - díky strýci, který žil v Anglii, získali vstupní vízum do Jugoslávie, odkud odjeli lodí do Marseille. Z Francie pak přejeli do Anglie, usadili se v Londýně a tam strávili celou válku. Jaroslava Hrudová zde studovala a poté pracovala v administrativě. V létě 1945 se celá rodina vrátila do Prahy. Velká část příbuzných zahynula za války v koncentračních táborech nebo na popravišti. Pamětnice do roku 1948 pracovala v Praze jako úřednice UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), v roce 1948 se vdala a s manželem-lékařem se přestěhovala do Kladna. Jaroslava Hrudová vyučovala na základní škole a v Kladně žila až do roku 2011, kdy se přestěhovala do domova seniorů na Hagiboru v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
