Anna Hradilková

* 1956

  • "Manžel byl několikrát předvolán k výslechu a byl nucen ke spolupráci, kterou odmítal. A dokonce mu bylo vyhrožováno, že pokud to nepodepíše, tak to odnese rodina, tedy já a děti. To v té době bylo hodně nepříjemné, prožívala jsem docela těžké chvíle, opravdu jsem se bála, protože tenkrát docházelo k tomu, že chartisté nebo lidé z jejich okolí byli napadáni na ulicích – někdo neznámý je přepadl a zmlátil, nebo třeba Zinu Freundovou přepadli i v bytě. Hlavně jsem měla strach, aby se nestalo něco dětem. Pamatuji si, že jsem byla tak vystrašená, že když jsem byla sama na chalupě v Krkonoších a po silnici šel někdo, kdo se podíval směrem k naší chalupě, tak jsem měla strach, jestli to nejsou estébáci, kteří vyhlíží, jestli tam někdo je, a že tam třeba v noci přijdou a přepadnou mě. Fakt jsem žila ve strachu.”

  • „Co mi nejvíc vadilo a co jsem začala hodně vnímat na konci základní školy a potom na gymnáziu, byl stav životního prostředí. My jsme často trávili čas na chalupě v Krkonoších a v té době odumíraly pohraniční lesy v důsledku zplodin síry, které produkovaly průmyslové podniky. To pro mě byl velký šok, když jsem viděla, jak ty lesy mizí. Můj bratr studoval životní prostředí a i ze zahraničí jsem věděla, že se pozornost upíná k životnímu prostředí, a pro mě to bylo citlivé téma a měla jsem velkou touhu v tom něco změnit, být aktivní, zajímala jsem se o to. Ale v té době jsem narazila na to, že vlastně nebylo možné se s někým spolčovat, zakládat organizace nebo se k někomu připojit a nezávisle spolupracovat a situaci měnit. Jediné, co bylo, byly nějaké spolky ochrany přírody, které však byly pod kontrolou státu a nebylo možné se zde k tomu nezávisle stavět nebo být aktivní. Tak začala má ekologická aktivita a tam jsem narazila na to, že společnost není svobodná, že se nemůžu rozvíjet v něčem, co mě zajímá, a nemůžu se dávat dohromady s lidmi, kteří mají stejný zájem nebo stejné zaměření jako já.”

  • „Nevyrůstala jsem samozřejmě jen v rodině – my jsme byli součástí širokého společenství křesťanských rodin, jako byli Němcovi a Forbelských a řada dalších rodin, které většinou měly více dětí. Trávili jsme společně čas, jednak jsme se intenzivně navštěvovali, jednak jsme spolu trávili prázdniny a jezdili na výlety. … Mezi těmito dětmi jsem se cítila dobře, ale jakmile jsem se dostala do většinové společnosti, tak jsem se cítila naprosto vyloučená. A to jsem ocenila, až když jsem dospěla – vnímala jsem to jako výhodu, že jsem měla jinou perspektivu, že jsem si vytvářela své názory bez ohledu na tu většinovou společnost.”

  • „Tenkrát se říkalo „chodí do kostela” – to byla nálepka, za kterou jsem se ve škole styděla, protože nikdo, koho jsem ve škole znala, do kostela nechodil. Bylo to něco, co bylo tenkrát k smíchu. I v rámci školy a v rámci vyučování bylo náboženství hanobeno a vysmíváno. Takže já jsem se tím nikde nechlubila. … Rodiče nás nikdy nenabádali, abychom to skrývali nebo o tom nemluvili, ale zároveň jsem od nich měla vždy jasný signál, že jsou určité věci spojené s náboženstvím (jako to, že se scházíme s lidmi, kteří přišli z kriminálu, že se u nás slouží domácí mše a že se u nás schází lidé, kteří hovoří proti režimu nebo jinak, než se hovoří ve škole), o kterých se nemluví, protože bych mohla ohrozit nejen sebe, ale i jiné lidi. V raném dětství to pro mě bylo vlastně hodně těžké, protože jsem se vždycky cítila jako outsider, vždycky jsem si připadala jako někdo, kdo nepatří do té většinové společnosti, jako vyřazená – jednak tím, že nemůžu otevřeně mluvit o všem, o čem bych chtěla mluvit, jednak proto, že bych si třeba ve škole ani neměla s kým popovídat na stejné úrovni na základě podobné zkušenosti. A ani vůči učitelům nebyla možnost o něčem diskutovat nebo svobodně hovořit. Tak jsem si spoustu věcí musela nechávat pro sebe a připadala jsem si vlastně celé dětství vyloučená.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.02.2020

    (audio)
    délka: 01:32:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Spojoval nás postoj vůči režimu, touha po svobodě i to neustálé nebezpečí

Anna Hradilková se narodila 12. ledna 1956 v Praze jako nejstarší dítě Zdenky a Přemysla Muchových. Pochází z katolické rodiny, u rodičů doma se často scházeli lidé z křesťanských kruhů, včetně bývalých politických vězňů, a konaly se u nich debaty i domácí mše. Ve škole se kvůli své víře i prostředí, ve kterém vyrůstala, cítila vždy vyloučeně. Věděla, že o mnohých věcech nemůže mimo domov otevřeně mluvit. Pohybovala se v disentu, v okruhu rodiny Němcových i The Plastic People of the Universe a dalších. Protože kvůli manželovu studiu na vysoké škole nepodepsali Chartu 77, nebyli tolik pod drobnohledem Státní bezpečnosti. Občas se tak u nich schovávali přátelé, kterým hrozilo z politických důvodů vězení, nebo se tiskl samizdat. Během dospívání se začala zajímat o životní prostředí, což ji později přivedlo ke spoluzaložení spolku Pražské matky. Vzdor obavám z násilí ze strany Státní bezpečnosti odmítla emigrovat.