Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS). Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví, či jiného zdroje. Citované strany svazků z ABS jsou uloženy v sekci dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hradilková (* 1956  )

Spojoval nás postoj vůči režimu, touha po svobodě i to neustálé nebezpečí

  • narozena 12. ledna 1956 v Praze jako Anna Muchová
  • z katolické rodiny
  • u rodičů se scházeli lidé z křesťanských kruhů, včetně bývalých politických vězňů, a konaly se domácí mše
  • ve škole se kvůli své víře a prostředí, ze kterého pocházela, vždy cítila vyloučeně
  • pohybovala se v disentu
  • od mládí se zajímala o otázky životního prostředí
  • doma ukrývali přátele z disentu před hrozbou zatčení
  • navzdory obavám z násilí ze strany Státní bezpečnosti odmítla emigrovat
  • spoluzaložila spolek Pražské matky

Pojítkem rodin byl odpor proti komunismu

Anna Hradilková, rozená Muchová, se narodila v Praze roku 1956 jako nejstarší dítě Přemysla Muchy, který pocházel z pražské měšťanské, intelektuálně založené rodiny, a Zdenky Muchové, rozené Rakušanové. Ta pocházela z hájovny v Mcelech na Pardubicku, kde její otec pracoval jako hajný pro Thurn-Taxise. Zatímco rodina otce byla velmi vlastenecká a kladla důraz na samostatný československý stát, rodina matky více zakořenila v duchu Rakousko-Uherska, Annina babička mluvila lépe německy než česky.

Obě rodiny však spojoval odpor proti komunismu, protože obě byly nástupem režimu postiženy. Annin otec studoval práva a chtěl se stát diplomatem, ale roku 1948 školu na vlastní žádost opustil a doktorát si již neudělal. Domníval se tehdy, že za dva roky komunistický režim skončí. Mýlil se, k právu se již nevrátil a pracoval pak v technickém oboru jako projektant.

 

Křesťanství jako pilíř a spojovací prvek

Rodina se hlásila ke katolické církvi a náboženství, vedle skautingu, kterému se otec věnoval, představovalo pilíř rodiny. Často se u nich scházeli lidé z křesťanských kruhů, včetně kněžích, kteří byli vězněni z politických důvodů, a pořádaly se diskuse i domácí mše. Jedním z nejbližších otcových přátel, o kterém Anna v dětství od rodičů často slýchávala, byl katolický kněz a teolog Antonín Mandl, velmi vzdělaný muž s doktorátem teologie z Říma a znalostí několika jazyků. Za druhé světové války odešel k britské armádě, kde působil jako kaplan. Když se po válce vrátil, byl jedním z těch, kteří byli označeni za zrádce a špióny. V roce 1949 ho zatkli a v následujícím roce byl ve velkém proticírkevním vykonstruovaném procesu Zela a spol. odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 25 letům těžkého žaláře. Během výslechů se stal také nepřímým svědkem umučení faráře Josefa Toufara – byli vyslýcháni a mučeni v sousedících místnostech a aniž by tehdy věděl, že jde o Josefa Toufara, slyšel Mandl jeho řev a nářek. V jednu chvíli křik ustal a do jejich místnosti vtrhl příslušník StB Ladislav Mácha, Toufarův vyšetřovatel, se slovy: „Ty vole, to jsem přehnal, ten má dost.“ Po revoluci pomohl Mandl odhalit identitu Toufarova trýznitele – když s ním však chtěl Mandl promluvit, Mácha to odmítl. Z vězení vyšel Antonín Mandl po více jak 14 letech v roce 1964 a Anna si pamatuje, že než mohl opět začít kázat, musel se učit znovu mluvit, protože následkem fyzického i psychického mučení ve vězení koktal tak, že mu nebylo rozumět.

Mezi další blízké rodinné přátele z katolických kruhů patřil jezuita Jan Rybář, který byl vězněn s Antonínem Mandlem ve Valdicích a po propuštění kázal ve Svobodě nad Úpou, kde jej Muchovi často navštěvovali, protože měli nedaleko chalupu, a dále kněží Josef Zvěřina a Bonaventura Bouše, kteří také prošli komunistickými věznicemi. Boušeho Anna vídala často i doma – předtím než dostal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, pracoval v Národní galerii a u Muchových přednášel o umění. Po návratu z vězení se kolem těchto duchovních přirozeně vytvořila centra křesťanského a intelektuálního života – jak kolem Jiřího Reinsberga u Týna, tak kolem Bonaventury Boušeho v Záběhlicích, kam na jeho kázání jezdil například i Ivan Medek či Tomáš Halík. Toto nadechnutí však netrvalo dlouho – v 70. letech byli jak Bouše, tak Mandl a Zvěřina opět zbaveni státního souhlasu.

 

Ve škole se cítila vyloučená

Vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstala, a své víře Anna cítila, že se od ostatních dětí ve škole odlišuje – neznala tam žádné jiné dítě, které by pocházelo z nábožensky založené rodiny a se kterým by mohla sdílet svou zkušenost. Pocitu vyloučenosti napomáhalo i to, že odmala vždy věděla, že o některých věcech, o kterých doma slyší, nesmí mluvit. Vždycky se proto cítila jako outsider – měla odlišné zkušenosti než spolužáci, nemohla s nimi ani s učiteli svobodně a otevřeně hovořit a byla nucena si spoustu věcí nechávat pro sebe.

Až když dospěla, tuto svou pozici chápala jako výhodu, protože si vytvářela vlastní názory bez ohledu na většinovou společnost. A byl to snad právě tento pocit vyčleněnosti, který v Anně v dětství vzbudil touhu vstoupit do Pionýra – protože tam přece chtěly všechny děti. Rodiče, ač se jí to snažili vymluvit – a argumentovali i komunistickými zločiny 50. let –, jí to nezakázali. Anna se tedy stala pionýrkou. Asi po roce nebo dvou se studem šátek zahodila a do Pionýra se již nevrátila. Velmi však zpětně oceňuje přístup svých rodičů: „Vnímám toto období svého dětství jako úžasnou lekci nebo průpravu kritickým myšlením. Rodiče nás hodně vedli k tomu, abychom přemýšleli o tom, co děláme, abychom kriticky hodnotili třeba učitelky nebo i své spolužáky a jejich rodiče, protože jim strašně záleželo na tom, abychom nepodlehli ideologii a propagandě, která byla do nás ze všech stran huštěná.“

V době dětství a dospívání si nejvíce rozuměla s dětmi ze spřátelených katolických rodin, například Němcových či Forbelských. Zároveň během 60. let pociťovala uvolnění, společnou radost rodičů i lidí, kteří se kolem nich objevovali. Chodili do divadla, do Violy, na Jiřího Suchého, na filosofické a teologické přednášky v Jirchářích, odkud se vraceli nabití. O to horší rána pak byl rok 1968 a následná normalizace.

 

Ochutnávka Západu

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zastihla Annu v Anglii. Byla tehdy na prázdninách u prastrýce a pratety. Třítýdenní návštěva se nakonec protáhla na celý jeden školní rok. Ačkoli bylo Anně teprve 13 let, vnímala události v Československu – v televizi viděla tanky jedoucí Prahou i střelbu. Snad i proto, že s ní a jejími sourozenci rodiče o politice a veřejném dění vždy otevřeně mluvili, uvědomovala si závažnost situace. Navíc se přerušilo spojení s rodiči i s celou rodinou v Praze – několik dní tak žila v obavách, zdali jsou doma všichni v pořádku. Rodiče se jí dovolali až v září. 

Mezitím Anna nastoupila v Anglii do drahé katolické dívčí školy, kde však nebyla příliš šťastná – neovládala pořádně jazyk, neměla zde přátele a byla šikanována spolužačkami. Po přechodu na státní školu se situace zlepšila. V prosinci roku 1968 přijeli rodiče i se sourozenci za Annou do Anglie, zřejmě zvažovali emigraci, domnívá se Anna Hradilková, ale nakonec se vrátili do Prahy – pravděpodobně kvůli svým rodičům, které nechtěli opustit. Anna zůstala v Anglii až do května 1969. Odchodila zde rok školní docházky a poté se vrátila za rodinou.

Po návratu do Prahy nastoupila do jazykové školy a posléze na gymnázium Na Zatlance, kde však nebyla moc spokojená. Mezi spolužáky nenašla bližší přátele, školu vedl komunistický ředitel, s učiteli svobodná diskuse nepřicházela v úvahu a dějepis, který Annu zajímal, byl deformován ideologií. Přátelství i prostor pro svobodné debaty nacházela jinde – na bytových seminářích u Němců či Ivana Medka a v okruhu undergroundu kolem The Plastic People of the Universe. V té době se také poznala se svým budoucím manželem a ještě před maturitou se ve svých 18 letech vdala a porodila své první dítě. Svatba na gymnáziu vzbudila velký poprask, a když po ní otěhotnělo na téže škole ještě několik dívek, ředitel vydal nařízení, že kdo otěhotní, musí školu opustit.

 

Od hynoucích lesů k Pražským matkám

Během dospívání se zajímala o životního prostředí. Často s rodinou pobývala v Krkonoších, kde v té době odumíraly pohraniční lesy v důsledku zplodin, které produkovaly průmyslové podniky. „To pro mě byl velký šok, když jsem viděla, jak ty lesy mizí. Můj bratr studoval životní prostředí a i ze zahraničí jsem věděla, že se pozornost upíná k životnímu prostředí, a pro mě to bylo citlivé téma a měla jsem velkou touhu v tom něco změnit, být aktivní, zajímala jsem se o to,“ vzpomíná Anna Hradilková. Tehdy však zároveň nastal moment, kdy plně pocítila nesvobodu, v níž žila: „V té době jsem narazila na to, že vlastně nebylo možné se s někým spolčovat, zakládat organizace nebo se k někomu připojit a nezávisle spolupracovat a situaci měnit.“ Po narození dětí se spolu se sestrou a dalšími přítelkyněmi angažovaly za zlepšení ovzduší v Praze. Tyto aktivity koncem 80. letech vyústily v založení spolku Pražské matky.

 

Aby se něco nestalo dětem

Během normalizace se u Hradilků doma či na chalupě schovávali přátelé, kterým hrozilo zatčení, například Stanislav Devátý, Alexandr Vondra, Olga Hochmanová (dnes Fleková) nebo Lucie Váchová. Ivan Lamper u nich psal a tiskl samizdat. Hradilkovi nebyli totiž tolik pod drobnohledem StB. Ač byli součástí undergroundu a v blízkém kontaktu s mnoha disidenty a chartisty, nikdy Chartu 77 nepodepsali – Annin manžel v té době dokončoval vysokou školu a stal se vědeckým pracovníkem a mnoho známých jim doporučovalo, aby Chartu nepodepisoval, když měl možnost studia a odborného působení.

Jako na nejhorší období vzpomíná Anna Hradilková na druhou polovinu 80. let, kdy Státní bezpečnost (StB) volala manžela na výslechy, nutila ho – neúspěšně – ke spolupráci a vyhrožovala mu, že pokud nebude spolupracovat, doplatí na to jeho manželka a děti. Bylo to v době, kdy se stávalo, že chartisté – i lidé blízcí Anně Hradilkové – byli přepadáni a fyzicky napadáni: Zinu Freundovou příslušníci StB surově zbili doma, Olze Hochmanové ještě v roce 1989 estébáci podpálili dům. Anna žila v neustálých obavách: „Hlavně jsem měla strach, aby se nestalo něco dětem. Pamatuji si, že jsem byla tak vystrašená, že když jsem byla sama na chalupě v Krkonoších a po silnici šel někdo, kdo se podíval směrem k naší chalupě, tak jsem měla strach, jestli to nejsou estébáci, kteří vyhlíží, jestli tam někdo je, a že tam třeba v noci přijdou a přepadnou mě. Fakt jsem žila ve strachu.“ Silný vztah k rodině, přátelům i vlasti byly příčinou toho, že Anna Hradilková vzdor těmto obavám nikdy nechtěla emigrovat. Věděla však, že kdyby k nějakému útoku došlo, okamžitě s rodinou odejde.

 

Síla společenství

Anna Hradilková vzpomíná na silné vazby, které panovaly mezi spřátelenými rodinami. Často se jezdilo tzv. na baráky, kde se v podstatě pěstoval komunitní život a často probíhal i kulturní program. Tato pospolitost dávala lidem sílu a prostor šťastně žít vzdor politickým podmínkám: „V tom společenství, ve kterém jsme se pohybovali, jsme na sebe byli strašně úzce navázaní, spojoval nás postoj vůči režimu, touha po svobodě i to společné neustálé nebezpečí nebo ohrožení se strany státu.“

StB se však cíleně rozhodla s použitím různých prostředků donutit mnohé chartisty a další disidenty k emigraci. Nátlak byl vyvíjen i na přátele a známé Hradilkových, z nichž se někteří nakonec pro emigraci rozhodli – odešli Pavel Zajíček, Libánští, Svatopluk Karásek, Jana Jonáková a další. Pro Annu Hradilkovou to představovalo velmi tíživý aspekt normalizace: „Byly to pro mě strašně bolestné chvíle a zároveň pocit prohry, že se režimu tu společnost daří destabilizovat a ničit. To společenství mělo nějakou sílu, která byla v těch jednotlivcích. A tím, jak ti jednotlivci odpadali, tak se to společenství hroutilo a člověk ztrácel naději v to, že bude mít smysl tady vůbec žít.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV