Marta Holeková

* 1947  

  • „Tohleto se stalo opravdu dávno, myslím začátkem sedmdesátých let. Pro nějaké knížky si přijel kamarád ze Slovenska. Stál u nás před domem s autem, měl plný kufr knih. Na zadním sedadle byly bedny s knihami. Ještě si potřeboval doběhnout k nám nahoru, na něco se tam zeptat. Říkala jsem: ‚Počkám tady v autě, za volantem.‘ Tak jsem tam čekala. Najednou jsem viděla, že přijíždí auto zezadu, svítí reflektory. Zastavilo za tímhle autem a vystoupili policajti. Takže jsem se lekla, ale byla jsem duchapřítomná. Vstala jsem od volantu a říkám, co by potřebovali. Oni říkali: ‚Špatně parkujete.‘ Já jsem říkala: ‚Prosím vás, to není moje auto. Tak já doběhnu pro řidiče, aby správně zaparkoval. Ale on už je na cestě pryč.‘ Tak jsem tam to auto nechala otevřený a běžela jsem domů. Řekli mu, že špatně parkuje, a v pořádku odjel.“

  • „Po té okupaci [v roce 1968] tam [na Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii] vznikl velký zájem o Československo a vůbec o tyto země. Vznikla takzvaná East European Prayer Group. Tam chodili studenti ze všech cambridgeských kolejí, kteří studovali slovanské jazyky nebo vůbec měli zájem o to, co se dělo. Tak jsme tam také se sestrou chodily a mluvilo se o tom, co a jak. Oni se ptali, jak by bylo možné pomoci v této situaci naší zemi. Dospěli jsme k tomu, že nejdůležitější je vzdělávání. Tak jsme si uvědomili, že třeba koupit si Bibli v těchhle letech tady téměř nebylo možné. Já myslím, že to bylo v jednom obchodě v Praze, ale jinak Bible nikdo neměl a nebylo to dobře dostupné. Takže by bylo dobré přivézt nějaké Bible. To se stalo, že když jsme se vrátily, řada dobrovolníků – to ta hranice byla ještě celkem prostupná – přivezla Bible kralické, potom dětské Bible a podobně. My jsme neměli auto, takže někdo si to u nás vyzvedl a pak to distribuoval dál. To byl vlastně dar. To jsme nemuseli platit. Pak se ty publikace rozdávaly dál a dál mezi lidi. To byla úžasná služba. Uvědomili jsme si, že v té době totality je tady taková vyschlost, vyschlost po morálním, kvalitním uvažování, názorech a myšlení. Takže ty duchovní knihy by byly pomocí k tomu, aby se ten národ udržel nebo se i povznesl z toho marasmu, ve kterém jsme žili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.07.2020

    (audio)
    délka: 01:44:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 22.09.2020

    (audio)
    délka: 01:32:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 06.10.2020

    (audio)
    délka: 58:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kéž bychom i my dokázali žít tak hrdinně

Marta Holeková při natáčení
Marta Holeková při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Marta Holeková se narodila 22. března 1947 v rodině pražského knihkupce Bohumila Procházky. Její otec se na začátku druhé světové války zapojil do odboje, spolupracoval s Petičním výborem Věrni zůstaneme a po prozrazení byl čtyři roky vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Matka Lydie Pravda Procházková pocházela z rodiny kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera. Za války se přátelili s rodinou židovského architekta Rudolfa Welse a ukrývali jejich věci poté, co byli Welsovi uvězněni v Terezíně. Přestože většina členů rodiny Welsových zahynula v Osvětimi, Marta Holeková se dodnes přátelí s jejich potomky, kteří žijí ve Velké Británii. Otcovo knihkupectví bylo roku 1950 znárodněno a Marta a její sestra vyrůstaly ve skromných poměrech. V prvním ročníku na gymnáziu roku 1963 Martu těžce zasáhla otcova smrt. Po maturitě vystudovala knihovnickou nástavbu. O prázdninách v letech 1967 a 1968 pracovala jako au pair ve Velké Británii, kde ji zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Odmítla možnost emigrace a zapojila se do činnosti, kterou chtěla prospět své vlasti: napomáhala distribuci křesťanské literatury do totalitního Československa. Od roku 1970 do roku 1989 spolupracovala s nizozemskou křesťanskou organizací Open Doors, v Praze přebírala zásilky knih ze zahraničí a pomáhala je roznášet mezi čtenáře. Později jí v tom pomáhal i její manžel Pavel Holeka. Oba byli aktivními členy Církve bratrské (dříve Jednoty českobratrské). V době normalizace pracovala jako knihovnice na katedře rusistiky FF UK. Narodily se jí dvě děti, Matouš a Noemi. Po roce 1989 nastoupila jako učitelka angličtiny na základní škole, ale krátce nato těžce onemocněla. Do práce se vrátila roku 1996, tentokrát jako referentka zahraničního oddělení rektorátu UK a později jako knihovnice Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.