Ludmila Holcová

* 1935

  • „Právě Karel měl zůstat doma na majetku, a když odešel, tak tam zůstal nejstarší Alois. Ten se v 57. zabil na traktoru, tak to hospodářství neměl kdo vést a naháněli do družstva. No naši by to tam nedali, ani ten Lojza, jenže švagrová... Co měla dělat? Měla čtyři děti a co teď. Nakonec do toho družstva šla. Můj otec tam všecko vystavěl, když přišel z války jako dezertér. Nebyl obyčejný dezertér, ale byla ta doba, kdy vojáci odcházeli z první světové války a byli hledáni jako dezertéři. A my jsme to potom měli jako děcka hru – na dezentýra. Ale to už byla hra a ne život. Tatínek nechtěl, aby se to združstevnilo, protože přišel o všecko. Dostal asi 200 korun důchodu a maminka nic. Maminka hospodařila s ním. Dělal potom různé práce. Přestože byl šikovný na všecko v hospodářství, pomáhal i na Vsetíně s různými pouličními pracemi, aby si přivydělal. Když jsme měli ty koně a švagrová je dala do družstva, otec chtěl, aby mu jednoho koně nechali, že si s ním bude přivydělávat. Ale kdepak, to nepovolili. Vždycky vzpomínal, že když jeli okolo chalupy, kůň vždycky doma zařehtal. Tatínek byl v ruském zajetí. Potom ze zajetí uprchl a ještě s kamarádem došli pěšky z Haliče domů. On se nedal k legionářům, jeho táhlo hospodářství. Moc nic nám nevyprávěl. Jsem na něho velice hrdá, co všecko v životě dokázal. A teď viděl, že všecko, co vybudoval, je pryč a musel se s tím nějak vyrovnat.“

  • „Po osvobození nastala změna, začal u nás komunismus. Dopadlo to špatně. Jedním z členů rodiny byl František [správně Alois] Pohůnek a toho [agenti StB] bili a mlátili. Pak ho vzali do Hradiště a tam ho ubili k smrti. Začínala akce Světlana Makyta a byly obavy, jak to bude dál, kolik lidí ještě zabijí. Z jeho pohřbu v Lidečku se stala manifestace. Na základě toho hodně mladých z našeho okolí, mimo jiné i můj bratr, odešli do zahraničí. Měli strach, co bude, jaká to bude doba. Tak odešla i jedna místní rodina, tři bratři Rosenzweigovi, můj bratr a ještě někdo ze sousedství. Nejstarší Rosenzweig už jednou za hranicemi byl, tak jim udělal trasu a přes Cheb je vytáhl. Potom skončil v lágrech.“

  • „On tam byl asi nějaký takový vyšší důstojník, protože moji bratři – byli tak o deset let starší – lyžovali. Tam se hodně převádělo přes hranice. A ten Němec [který byl ubytován u rodiny pamětnice] to hlídal, aby se naši chlapci do toho nezapojili. Říkal: ,Lyže ať sú tady doma.‘ Protože tam se stalo, že jedna paní byla později odsouzena za pomoc při převádění. Babka si vzala loktušu, kosu a šla jako na pole. Přitom ale někoho vedla k hranici. My jsme žili přímo na té hranici, byla ještě válka, ale nám to jako dětem vůbec nepřišlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 21.05.2025

    (audio)
    délka: 01:13:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Babka si vzala kosu a šla jako na pole, přitom však někoho vedla k hranici

První svaté přijímání (1944)
První svaté přijímání (1944)
zdroj: archiv pamětníka

Ludmila Holcová, rozená Mužikovská, se narodila 11. března 1935 ve Střelné poblíž Horní Lidče. Rodiče měli hospodářství s koňmi, kravami a dalšími zvířaty, které je živilo. Otec Alois Mužikovský byl veteránem první světové války. Podařilo se mu uprchnout z ruského zajetí a pěšky došel z Haliče až domů. Během druhé světové války byla v jejich domě po dobu tří let ubytována rodina německého důstojníka. Okolí Střelné bylo z důvodu blízkosti státní hranice hlídáno Němci. Přesto zde někteří obyvatelé působili jako převaděči. Pamětnice znala paní Františku Sívkovou, sestru Josefa Valčíka, který se podílel na atentátu na Heydricha. Tato paní byla odvlečena do Mauthausenu, kde porodila své čtvrté dítě a poté šla ihned do plynu. V roce 1949 byl jeden z členů rodiny Alois Pohůnek ubit k smrti příslušníky StB v rámci akce Světlana. Rodina Mužikovských se zúčastnila pohřbu, který se stal protikomunistickou manifestací. Jeden z bratrů pamětnice Karel Mužikovský následně emigroval do Austrálie. V roce 1957 byla rodina nucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), tatínek se s tím však jen těžko smiřoval. V roce 1958 se pamětnice vdala a postupně vychovala šest dětí. V listopadu roku 1989 se spolu s rodinou zúčastnila obřadu Svatořečení Anežky České v Římě. V roce 2025 žila Ludmila Holcová ve Vsetíně.