Otakar Hlavín

* 1949

  • „Já jsem se přestěhoval do Líbeznic, protože jsme dlouhou dobu nemohli najít bydlení. Byli jsme v družstvu, asi deset let a pořád to k ničemu nevedlo. Tak jsme začali shánět po inzerátech nějaký domek někde v okolí, abychom mohli dojíždět do práce. Pak se nám podařilo sehnat v takovém žalostném stavu tenhle domeček, tak jsme na tom začali pracovat. Také mám ještě jednu, co jsem si vzpomněl, to je dobrá příhoda. Tady chybělo jedno okno, vůbec tam nebylo, byla tam díra. Tak jsem šel do stavebnin a řekl jsem, že bych si chtěl koupit okno. A oni říkali: ‚Máte poukaz?‘ Já jsem říkal: ‚Nemám, co to je?‘ ‚No když chcete stavět, tak musíte mít poukaz a my vám pak můžeme prodat okno.‘ Já jsem říkal: ‚A co mám dělat, když já nechci stavět, já chci jen, tam chybí okno?‘ ‚No, tak bohužel…‘ Tak jsme potom koupili luxfery, to jsou takové ty skleněné, a zazdili jsme to těmi skleněnými cihlami a to jsme tam měli vlastně až do revoluce, kdy se začala normálně okna prodávat.“

  • „Tehdy vlastně komunistická strana rozhodovala o tom, kdo bude studovat, kdo se dostane do zahraničí, neměli zdaleka stejný přístup ke všemu, ke vzdělání… Jenom takový malý příklad. Uvolnil se podnikový byt u nás v tom podniku, co jsem byl zaměstnaný, a jeden kolega, který byl členem strany, tak říkal: ‚Uvolnil se tam teď byt, teď mi ho nabízeli a já už ho nechci, protože já jsem dostal byt po dědovi, tak tam dojdi a zeptej se.‘ Tak jsem tam došel a zeptal jsem se a oni mi říkali: ‚A vy jste jako ve straně?‘ Tak jsem říkal, ne, nejsem ve straně. ‚No a proč sem jdete?‘ ‚No, kolega říkal, že se uvolnil.‘ ‚No jo, ale to není takhle běžně pro každého.‘ Takhle mi to rovnou řekli, takže nebylo to pro každého stejné. Když dneska říkají komunisté, že se měli dobře, tak mají pravdu, oni se měli dobře.“

  • „Normalizace byla horší než období 60. let. Zprávy stále stejné, propaganda. Poslouchali jsme pak Svobodnou Evropu, pak jsme se dověděli, že Rusko obsadilo Afghánistán… tak jsme si říkali, že to asi nikdy neskončí. Učil jsem se angličtinu, ale maximálně na to, že když náhodou někoho v Praze potkám, poradím mu cestu. Ale že bych se někdy podíval do Anglie, to nepřipadalo v úvahu. To si dnes taky už někdo neumí představit, že se mohl podívat do Maďarska, NDR, Bulharska a tím to končilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Líbeznice, 07.11.2021

    (audio)
    délka: 23:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Líbeznice, 14.10.2022

    (audio)
    délka: 01:38:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako když přepnete vypínač. Najednou bylo po demokracii...

Otakar Hlavín
Otakar Hlavín
zdroj: pamětník

Otakar Hlavín se narodil 12. března 1949 v Praze. Oba rodiče pracovali v tiskárně, otec jako vedoucí ruční sazárny, matka v tiskárně Lidové demokracie na Václavském náměstí. Otakar Hlavín navštěvoval základní školu v Resslově ulici v Praze, v letech 1964–1968 vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Karlíně. Od léta 1968 až do listopadu 1989 pracoval jako konstruktér v Technické ústředně spojů v Holešovicích. V letech 1969–1971 byl na vojně ve Kbelích. V polovině 70. let se oženil, narodila se jim dcera. Vzpomíná na dětství prožité v 50. letech a na to, jak byly děti od mala formovány k poslušnosti vůči komunistickému režimu. Vypráví o době uvolnění v 60. letech a jak, coby devatenáctiletý mladík, prožil okupaci. Bydleli u Jiráskova mostu, který obsadily sovětské tanky, mířily jim hlavněmi do oken. Za normalizace odolával tlakům ke vstupu do strany, přestože by mu z členství v KSČ plynuly různé výhody. Například možnost získat byt, který mladá rodina potřebovala. Naléhavou bytovou situaci vyřešili koupí zchátralého domku v Líbeznici, který pak deset let rekonstruovali. Otakar popisuje realitu mladé rodiny v 70. a 80. letech. V roce 1989 se zapojil do Občanského fóra v podniku i v obci Líbeznice, kde ho po revoluci 1989 zvolili starostou. Ve funkci starosty byl následujících dvacet let.