Zdeněk Hlačík

„Jak Němci ustupovali, tak museli někde zastavit a přenocovat, aby mohli zas postupovat dál. Nebo taky dělat nějakou obranu. Ne že by u nás bydleli, ale my jsme měli velký dvůr, tak se nastěhovali tam a na ulici postavili děla. Otec měl hrozný strach, protože před domem jedno dělo bylo a kdyby začali Sověti útočit, tak mohlo k něčemu dojít. Ale pak to zabalili a zase odjeli. Když Němci odjížděli, tak před domem ležel kůň, který byl schvácený a nemohl postupovat dál. Německý voják vytáhl pistoli a chtěl ho zastřelit. Já jsem to viděl a obrátil se na otce. Ten německy neuměl, ale měl v kapse cigarety, tak šel a tomu Němci je nabídl. On to vzal, mávl rukou, odjel a koně tam nechal. Toho jsme pak dopravili k nám do dvora a starali jsme se o něho. Měli jsme ho možná rok a potom jsme ho jako válečnou kořist museli vrátit armádě.“

„Můj první vjem byl takový, že otec odcházel s hnědým kufrem a moje matka velice plakala. To byla mobilizace [1938]. Vyprávěl mi, že byl ve Frývaldově, to je dnešní Jeseník. Byli na Šeráku zakopaní v lese. Nakonec se vraceli domů a mezitím se narodila moje setra, než otec přišel. Další můj zážitek byl, že jsem byl u babičky, my jsme říkali u stařenky. Padal sníh, bylo takové mlhavé počasí a okolo oken jela kolona vozů tažených koňmi a na těch vozech byli vojáci. To byli Němci, když nás obsazovali. Já jsem to tenkrát nevěděl a pořád jsem tam na okno lezl a babička mě tahala pryč, protože měla strach.“