Irena Hirai

„Ve Rtyni je doteď velká základna, byl tam tramping. Když byl [Junák] úředně zakázán, sešli se všichni přátelé skauti z Hronova a ze Rtyně a z okolí a šlo se na Vízmburk. Tehdy to byla jen zasypaná zřícenina a byl tam lom, kde se doteď těží pískovec. V lomu se dělalo poslední setkání – v krojích. Šlo se večer, dělal se rozlučkový oheň, hodně to na mě zapůsobilo. Bylo to smutné a povídalo se, co teď bude dál. Nejen ve skautingu, ale co v té situaci bude dál. Mě bylo osm nebo devět, ale přesto z toho mám silný zážitek. Pak byl chvilku klid a potom to přešlo pod Svazarm jako turistický oddíl.“

„Pak jsem měla letět do Japonska na dva měsíce. Na obě jsem dostala povolení, bylo to mezi [cestou do Nizozemí a cestou do Japonska]. On přišel, zazvonil, vešel. To nevíte, co máte dělat. Jestli ho máte pustit, ale co vám zbývá. Sedl si a ptal se, že jsem byla tam a nepřišla jsem. Já jsem řekla: ,Přišla jsem, ale vy jste tam nebyl, měl jste dovolenou.´ Různě se ptal na blbosti, ale asi to nebyly blbosti, oni vás dostanou do takové… uměli to, byl to krásný muž, právník. Pak začal mluvit, že jezdím, což je výborné, že bych se třeba mohla někde koukat. Už jsem měla domluvenou svatbu, že se vezmeme. Že tam pojedu a pak budeme připravovat svatbu. Říkala jsem mu, že se jedu podívat do Japonska, že se budu stěhovat, že budu mít svatbu. A on: ,To byste se mohla dívat po Češích, co žijí v Japonsku.´ Já jsem říkala: ,V Japonsku?´ Přišlo mi směšné, že bych donášela, političtí emigranti tam asi žádní nebyli, byli tam skláři nebo architekti, kteří tam učili. To bylo začátkem září v roce 1989.“