Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Hirai (* 1960)

• narodila se 9. srpna 1960 v Náchodě

• matka Reina Raab pocházela z německé rodiny, kterou neodsunuli

• v roce 1968 se stala členkou obnoveného Junáka

• nedostala doporučení na střední školu

• po vyučení keramičkou absolvovala roku 1981 střední keramickou školu v Bechyni

• učila se esperanto a cestovala na kongresy

• pracovala v lidové škole umění v Žacléři

• po návštěvě Nizozemí v roce 1989 ji vyslýchala StB

• v roce 1990 se vdala a deset let žila v Japonsku, kde tvořila a pořádala výstavy

• s manželem Hirofumim Hirai vychovali dvě dcery

• v roce 2025 žila v osadě Bobr v Žacléři

Na základní školu ve Rtyni v Podkrkonoší nevzpomínala Irena Hirai moc ráda. Od dětství byla spíše umělecky zaměřená, potřebovala si věci promýšlet, ve škole však převládal tlak na výkon. Na druhém stupni navíc začal hrát větší roli i její původ. Maminka pocházela z německé rodiny, která se zachránila před poválečným odsunem německého obyvatelstva jen díky tomu, že její tatínek pracoval v dole. „Učitelé mi předhazovali, že stejně nemůžu na školu,“ vzpomíná. Doporučení na tehdejší Střední průmyslovou školu keramickou opravdu nedostala, přesto se vydala do Bechyně na přijímací zkoušky. Na výběrovou školu jí ale ten rok nevzali. Dopis s výsledkem ji předala místní poštačka. „Byla ošklivá, říkala, že je dobře, že jsem nedostala doporučení, že se neangažujeme,“ vybavuje si pamětnice. 

Když měla odjet na esperantský kongres do Nizozemí, obdržela předvolání na služebnu Státní bezpečnosti (StB) v Trutnově. Přišla tam, estébák měl zrovna dovolenou, tak s obavami vycestovala. Krátce po návratu za ní příslušník StB přišel domů. „Byl to pohledný muž, právník,“ vybavuje si. Nezbývalo jí, než ho pustit dál. Vyptával se na nejrůznější věci. „Říkal, že je výborné, že hodně jezdím, že bych se tam mohla dívat,“ popisuje, jak jí nabízel, aby donášela na lidi, které potká v zahraničí. Ona se vymluvila, že už má povolení vycestovat za budoucím manželem do Japonska, že se budou brát a asi v Japonsku zůstanou. Estébáka to neodradilo, informace by prý mohla získávat i tam. Pamětnici pobavilo, že by zrovna v Japonsku měla narazit na větší množství politických emigrantů z Československa. Jejich rozhovor se nicméně odehrál v září 1989, o estébákovi tedy už pak nikdy neslyšela. 

Děda chytal splašené koně

Irena Hirai, rozená Jirásková, přišla na svět 9. srpna 1960 v Náchodě. S rodiči a mladším bratrem Jiřím žili ve Rtyni v Podkrkonoší. Otec Jiří Jirásek byl nejstarším z jedenácti dětí a jeho původ je trochu zahalen tajemstvím. O svém otci věděl od maminky jen to, že se jmenoval Seifert a zahynul v Osvětimi. V rodném listě ale místo jména stálo jen „otec neznámý“. Tatínek pracoval v dole. „Částečně z politických důvodů, částečně proto, že musel uživit mladší sourozence,“ říká pamětnice.

Matka Reina Raab pocházela z německé rodiny z vesnice Chlívce nedaleko Stárkova v Broumovském výběžku. Její rodiče měli malé hospodářství, tatínek pracoval v dole s koňmi a maminka byla po válce zaměstnaná v továrně Texlen. Doma mluvili německy stejně jako většina obyvatel Chlívců. Když v květnu 1945 dorazila sovětská armáda na koních, ženy a děti se ze strachu schovávaly v lese nebo ve skalách. Děda pamětnice vyprávěl zážitek, jak se opilým vojákům splašili koně a řítili se vsí. „Děda koně znal, chytal je a zachraňoval lidi okolo,“ vypráví Irena Hirai.

Během odsunu německého obyvatelstva musela asi polovina rodin z Chlívců odejít. Mnoho sousedů šlo do bývalého východního Německa, dědův bratr odjel do západního Německa. Prarodiče poslali bydlet do Bohdašína a do jejich stavení se nastěhovala rumunská rodina. Život v nelehkých podmínkách odlehlého Broumovského výběžku dlouho nevydrželi a dům opustili. Dědovi se ho asi po šesti letech podařilo znovu koupit. Maminka nastoupila do české školy ve Stárkově, kde se čeští učitelé nechovali k německým dětem hezky. „Na německé děti byli hodně přísní, byli na ně oškliví a přenášelo se to i na děti, byly konflikty,“ popisuje pamětnice negativní vzpomínky své maminky, která se pak vyučila v textilním oboru v Novém Městě nad Metují.

Dědeček si nepřál, aby se jeho dcera provdala za Čecha. Pravděpodobně se obával, že by v budoucnu mohla nastat další situace, kdy by se rodina opět rozdělila. Později zase nechtěl, aby se pamětnice naučila německy. Mluvil na ni svou češtinou, která byla ve skutečnosti jakousi směsí místní němčiny a českého jazyka, které rozuměli jen oni dva.

Skauti se loučili v lomu

Dětství prožila Irena Hirai ve Rtyni v Podkrkonoší. Vzpomíná, jak chodili tatínkovi naproti do Tmavého dolu, kde se rubalo černé uhlí a kde se nacházel i pracovní lágr s politickými vězni. „Vězni tam seděli venku a viděli dítě, tak na mě mluvili. Dostala jsem od nich dárek vyrobený z bužírky. Mamka jim dělávala svačiny,“ popisuje. 

Od mala věděla, že doma se mluví jinak než ve škole. „Něco jsme se učili, vrátila jsem se domů a tam se vysvětlovalo, jak to vlastně je,“ říká. Otec se v roce 1968 zapojil do obnoveného Skauta a ona se stala členkou. Skauting a trampování měly ve Rtyni velkou podporu. Když v roce 1969 skautskou organizaci znovu zakázali, sešly se oddíly ze Rtyně a okolí na zřícenině Vízmburk, blízko které se nacházel pískovcový lom. „V lomu se dělalo poslední setkání – v krojích. Šlo se večer, dělal se rozlučkový oheň. Hodně to na mě zapůsobilo. Bylo to smutné a povídalo se, co teď bude dál. Nejen ve skautingu, ale co v té situaci bude dál. Mě bylo osm nebo devět, ale přesto z toho mám silný zážitek,“ vzpomíná. Po čase začala jejich skupina působit jako turistický oddíl pod hlavičkou Svazarmu.

Když 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy do Československa, brečela maminka a bála se, že bude válka. Žili v domě na náměstí a viděli projíždět kolonu tanků, které poničily dlažbu. „Na náměstí ve Rtyni se shromažďovali muži. Seděli na zemi na trávníku, diskutovali a čekali na mobilizaci,“ vybavuje si. Po okupaci přišla nabídka od dědečkova bratra ze západního Německa, aby se vystěhovali. Dědeček ale nechtěl.

Učitel jim kladl politické otázky

Pamětnice ráda vzpomíná na výlety s rodiči, trampování s kamarádkami nebo rodinné návštěvy u známých ve východním Německu. Ve volném čase malovala, modelovala a žila ve svém světě. Na základní škole se jí nelíbilo a vzpomínala, jak třídní učitel, který chtěl napravit jakýsi svůj vroubek, přišel s politickou soutěží. „Psal politické otázky a na ně musely být správné odpovědi. Nosilo se to domů a celá rodina to měla řešit. Taťka mi to vždycky vyplnil, jak by to mělo být. Já a jeden spolužák jsme to měli úplně nejlepší,“ popisuje. Tatínek měl velkou fantazii, uměl dobře psát a hlavně věděl, jaké odpovědi se očekávají. „Stejně nestačilo, že jsem měla nejvíc bodů, stejně jsem nedostala žádné doporučení,“ podotýká. Doporučení ke studiu nedostala ani od místní komunistické strany. 

Na keramickou školu v Bechyni se proto nedostala, poslali jí ale doporučení do učebního oboru umělecký keramik do Police nad Metují, kam v roce 1975 nastoupila. Naučila se řemeslo a po třech letech školu zakončila výučním listem. Mezitím se ale u malíře Jiřího Kodyma v Náchodě připravovala na talentové zkoušky do Bechyně, kam ji po srovnávacích testech nakonec přijali rovnou do druhého ročníku výtvarného oboru. Studenti školy pocházeli z nejrůznějších prostředí a mezi její spolužáky patřil například herec Karel Roden. „Většina učitelů byla odsunutá z vysoké školy. Umělecké školy nebyly tak vidět, měli jsme úžasné profesory,“ říká.

Na umělecké škole se cítila jako ryba ve vodě a užívala si svobodomyslné prostředí, tvorbu, debaty se spolužáky nebo koncerty ve skalách. Dostala se i k textu Charty 77. Maturovala v roce 1981 a přála si studovat dál. Posudek z rodné Rtyně jí to ale znovu znemožnil. „Pozval si mě třídní, že to asi nedopadne,“ vzpomíná. Začala tedy řešit, co bude dělat. Živit se tvorbou na volné noze tehdy nešlo, musela si najít zaměstnání.  

Na hranicích měla strach

„Vzala jsem telefonní seznam, vypsala si keramické dílny a obeslala jsem je, jestli nemají volné místo,“ říká. Odpověď jí přišla z Hořic, kde pak dva roky pracovala jako návrhářka a malířka. Musela malovat stovky stejných vzorů na vázy a tvůrčí svobodu neměla. Sehnala si tedy místo v malé lidové škole umění v Žacléři, kterou rozšiřovali a zakládali tam výtvarný obor. Cítila se svobodněji a byla ráda, že se dostala do hor, které milovala.

Ještě během studia v Bechyni si cestou domů vlakem na víkend při přestupování v Jaroměři všimla vývěsky o výuce esperanta. V Hořicích se pak stala členkou klubu esperanta a začala se ho učit. „V socialistickém Československu, jak bylo uzavřené, se hodně mladých lidí učilo esperanto, protože měli představu, že budou mít kontakty a informace ze zahraničí,“ popisuje. Esperantisté z různých zemí totiž přijížděli a vozili třeba knihy. Koncem osmdesátých let mohli českoslovenští esperantisté dokonce vyjet i do nesocialistických zemí na kongresy, kde se konaly různé semináře, přednášky, ateliéry nebo koncerty. 

Pamětnice se dostala na kongres v Záhřebu v bývalé Jugoslávii nebo do Krakova v Polsku, kde se seznámila se svým budoucím manželem z Japonska. „Namaloval nádherný akvarelový obraz rýžových políček. Já jsem malovala hory a sníh, což mu přišlo zajímavé, tak jsme si začali povídat,“ popisuje jejich seznámení během výtvarného ateliéru. Několikrát ji navštívil v Československu a ona dostala povolení vyjet za ním do Japonska koncem srpna 1989. Předtím se ale ještě účastnila kongresu v Nizozemí. 

Vzpomíná, že při přejezdu hranic z Československa byla ve vlaku hodně nervózní: „Byla jsem zelená, bylo mi špatně. Už tam nebylo moc lidí, jen Němci. Naproti mně seděl starý Němec. Projížděli jsme a viděli jsme věž a samopalníky.“ Za hranicemi vytáhl německý pán štamprle a společně si připili. Vybavila si, že na kongrese měla koncert slovenská skupina Team, kterou dostala na starost a provedla je tam. Písničky museli mít přeložené do esperanta, aby mohli na kongres vyjet. „Přijeli v pomalovaném autobusu, měli tílka a ustřižené vykrojené džíny,“ vzpomíná s úsměvem. Jejich malá skupina dvou dívek z hořického esperantského klubu měla vedoucího, který je měl pravděpodobně hlídat. Nic si z něho ale nedělali a po kongrese vyrazili se známými po okolí. Po návratu domů ji čekala návštěva estébáka, po které doma kontrolovala, jestli jí tam neumístil štěnice.

V Japonsku našla inspiraci

Budoucí manžel jí složil na účet dolary, tak dostala povolení na dva měsíce vycestovat. V listopadu 1989 už byla zpátky a dostávala radostné zprávy od japonských přátel, kteří ze zpravodajství věděli o sametové revoluci v Československu. Irena Hirai jela dvakrát na demonstraci do Prahy, v Žacléři nosila trikolóru, ale cítila, že mnoho lidí mělo strach. Posléze vzniklo místní Občanské fórum, ve kterém aktivně působil i její bratr. Ona sama ale do politiky jít nechtěla. Rok jí trvala administrativa a překlady dokumentů nutné k uzavření manželství. Svatbu měla nakonec v Trutnově v roce 1990. S manželem odešli do Japonska, kde strávili deset let na ostrově Shikoku.

Manžel Hirofumi Hirai sice pocházel z tradiční japonské zemědělské rodiny, stal se ale strojním projektantem a zabýval se automatizací výroby. Postavil jí doma keramickou pec a ona mohla tvořit v zemi, která je pro každého keramika snem. Studovala tradiční japonské umění, čajový obřad, vystavovala své dílo, přátelila se s japonskými výtvarníky. „Našla jsem tam usměvavé pracovité lidi s hlubokou filozofií a estetickým cítěním,“ říká. „Když se v Japonsku zeptáte na něco rybáře, odpoví vám filozoficky, mají to nějak dané,“ podotýká. Zažila ale i nepříjemné momenty, třeba když k nim domů přišel mladý policista zkontrolovat, jestli opravdu žijí jako manželé. Zřejmě existovalo velké množství fingovaných svateb, které pomáhaly imigrantům zůstat v Japonsku.

Pamětnici se narodily dvě dcery, a když měly začít chodit do školy, rozhodli se s manželem pro návrat do České republiky. Nastoupila na volnou pozici v Základní umělecké škole v Žacléři. Našli si dům v osadě Bobr, kde žili i v roce 2025. Venkovský dům obklopuje zahrada, manžel vybudoval japonskou keramickou pec a Irena Hirai zde má i galerii.