Marie Hanušová

„Měli jsme spolužáka Ludvíka, který s námi chodil na základní školu a potom na střední chodil do Plzně na nějakou průmyslovku. A měl strýčka v Kanadě a o prázdninách 1968 ho strýček pozval do Kanady, aby se naučil anglicky a aby poznal svět a tak dále. Takže tam měl na prázdniny odjet. Odjel tam. A 21. srpna byl Ludvík nahoře v baráku a strejda volá: 'Ludvíku, pojď honem dolů, pojď se na něco podívat!' A v televizi šly záběry z Prahy, jak tam tanky najíždějí a všechno to, co se tam dělo před rozhlasem a tohle všechno. A Ludvík říká: 'Co to je za film? Co jsi to pustil, strejdo?' A strejda říká: 'To není film. To je přímý přenos z Prahy. Což pro tebe, Ludvíku, znamená, že tam se teď nemůžeš vrátit, až se to uklidní.' Jenomže ono se to neuklidnilo a neuklidnilo a mezitím Ludvík dospěl a dospěl do věku, kdy měl nastoupit na povinnou vojenskou službu. Ale protože byl v Kanadě, tak nenastoupil a byl tady u nás v Čechách odsouzen. Byl odsouzen na tři roky vězení. Což znamenalo, že sem nemohl přijet, protože v tu ránu by ho na letišti zatkli a šel by do vězení.“

"V době normalizace jsme nemohli cestovat nikam do ciziny, ale protože jsme cestovat chtěli, tak jsme cestovali po České republice. A vzhledem k tomu, že jsme byli studenti, neměli jsme moc peněz, tak jsme jezdili stopem. A jednou se mi s kamarádkou podařilo stopnout jednoho pána, který byl Čech, měl tady maminku, ale žil v Itálii už dlouhá léta. A on se nás ptal, jak se tady cítíme a co s námi udělal vstup vojsk. My jsme říkaly: 'Tak do školy chodíme, cestujeme si po republice, snažíme se nějakým způsobem žít.' A on říkal: 'Já vám něco povím. Vám vzali vnější svobodu. Vy nic nesmíte. Vy nic nesmíte říkat, nikam nesmíte jezdit, nic nemůžete dělat, co byste chtěli, atd. Ale to, co vám nevzali, to je vnitřní svoboda. To je to, co si myslíte, to, jaké jste, to, o čem jste přesvědčené. A tohle je pro vás strašně důležité. Když už vám vzali tu vnější svobodu, tak si nenechte vzít tu vnitřní."