Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hanušová (* 1951)

• narodila se 28. ledna 1951

• studovala na Pedagogické fakultě v Plzni a Filozofické fakultě v Praze

• celý život zasvětila psychologii

• pracovala jako podnikový psycholog na Státním statku Praha-západ

• po sametové revoluci poskytovala i psychologické poradenství

• v roce 2025 žila v Praze

50. léta jsou sice z pohledu historie černou kaňkou v československých dějinách, pro řadu pamětníků, kteří se v téhle době narodili, jsou to ale roky bezstarostného dětství. Děti, které nevyrůstaly v politicky nepohodlné rodině, hrůzy komunismu téměř nevnímaly. Mezi takové patří i Marie Hanušová, která se do pedagogické rodiny Korcových narodila 28. ledna 1951. 

Spali jsme kvůli stávkám ve škole

Vyrůstala spolu se starším bratrem v Bezděkově u Klatov a na dětství má krásné vzpomínky. Bezstarostné období jí skončilo v 17 letech, kdy jako studentka střední všeobecně vzdělávací školy prožila srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy. “Byla to noc hrůzy, nikdo jsme tomu nerozuměli, nechtěli jsme to pochopit,” vybavuje si první pocity z noci na 21. srpna 1968. Nedaleko Klatov si část vojáků udělala tábor. Marie Hanušová se k němu s kamarádkami rozhodla vydat. “Bavily jsme se s děvčaty, proč přijeli a že nás nemuseli zachraňovat, tak jsme jim to chtěly jít říct,” vysvětluje svůj záměr. Mladé studentky tehdy navíc uměly velmi dobře rusky, což jim dodávalo sebevědomí. “Vydaly jsme se tam, když už bylo šero. A jak jsme šly polem, tak se najednou objevily silné světlomety a střelba. Tak jsme se zarazily a zastavily se,” vzpomíná pamětnice na děsivý zážitek. “Nestříleli na nás, ale byla to asi nějaká varovná střelba, abychom se tam neblížily. Tak nás to vrátilo zpátky,” popisuje. S vojáky se přesto o pár dní později setkala. “Chtěli jsme se s nimi bavit, ale oni ani rusky moc neuměli. Byli to Asiaté, ne Rusové. Byli zmatení, vůbec nevěděli, proč tu jsou,” vybavuje si konfrontaci s vojáky. 

Když pak Marie Hanušová po prázdninách nastoupila zase do školy, zjistila, že se s okupací nemohou smířit ani učitelé. “Chodili jsme demonstrovat, dělali jsme stávky a spali ve škole. Jenže nám to bylo houby platné,” shrnuje snahy, které byly marné navzdory silné podpoře učitelského sboru. Okupace se Marie Hanušové silně dotýkala nejen kvůli setkání s vojáky. Po prázdninách se do školy nevrátil její kamarád Ludvík. Srpen 1968 totiž strávil u svého strýčka v Kanadě. Když 21. srpna viděli v televizi, co se děje v Československu, strýc rozhodl, že se jeho synovec vrátí, až se situace uklidní. Z pár týdnů prázdnin se tak rázem stalo 20 let. “Když Ludvík dospěl do věku, kdy měl nastoupit na povinnou vojenskou službu, tak samozřejmě nenastoupil. Byl tím pádem u nás v Čechách odsouzen na tři roky vězení. Což znamenalo, že sem nemůže přijet, protože by ho v tu ránu na letišti zatkli,” vysvětluje pamětnice, proč se do Československa Ludvík nesnažil vrátit ani později, ke konci 80. let. Se svým kamarádem se znovu setkala až v 90. letech, v době, kdy už měl dávno svoji rodinu a nový život v Kanadě. 

Příslušník StB chtěl, abych mu zařídila traktůrek

Po bouřlivém konci 60. let Marie Hanušová nastoupila na Pedagogickou fakultu v Plzni. Povolání učitelky pamětnici lákalo odmalička, už kvůli tomu, že pedagogickou dráhu si vybral i její otec. Na fakultu nastoupila se svým bratrem, který byl sice o dva roky starší, ale po dokončení vojenské služby si navzdory svému původnímu zemědělskému zaměření vybral také pedagogické zaměstnání. I přes věkový rozdíl tak sourozenci promovali společně. Po vysoké škole pamětnice nastoupila na základní školu, brzy se ale dostala na grafické oddělení Vysoké školy zemědělské. Během práce si přibrala ještě studium psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 

Normalizační roky trávila studiem, prací a starostí o synka. I když se aktivně nijak nehrnula do politických záležitostí, osobní zkušenosti se Státní bezpečností (StB) se stejně nevyhnula. Jednou jí – dle jejího soudu neprávem – Veřejná bezpečnost vzala řidičský průkaz. Kolega v práci jí ale slíbil, že zařídí, aby ho dostala zpátky. Zpětně si uvědomuje, že šlo pravděpodobně o spolupracovníka StB. “Dojednal mi schůzku v Bartolomějské ulici na policii. V kanceláři seděl ne úplně sympatický člověk a měl v náprsní kapse můj řidičák. Myslela jsem si, že mi ho dá a bude to v pořádku,” vybavuje si pamětnice návštěvu na proslulé policejní stanici. Příslušník StB jí řidičák samozřejmě jen tak nevydal, místo toho se jí vyptával na pracovníky Vysoké školy zemědělské, o kterých chtěl získat informace. “Začala jsem dělat hloupou a říkat, jak mám malé dítě a nemám čas se takovými věcmi zabývat. Vykroutila jsem se z toho a nechal mě na pokoji. Ale řidičák mi nevrátili.” Ten se jí nakonec podařilo získat lstí. Pamětnice se totiž příslušníkovi, který s ní vedl první rozhovor, nejspíš líbila. Pozval ji na schůzku, kde se z ní kvůli její práci pro zemědělskou univerzitu snažil pro změnu vymámit malý traktůrek. Neodradil ho ani neúspěch a příští schůzku už se k pamětnici choval jako na rande. “Z toho jsem se taky vykroutila. A pak jsem ho obešla, protože jsem věděla, na které stanici řidičák mají. Tak jsem tam šla a velmi familiárně jsem říkala, že mě posílá Jaroušek, abych si ho vyzvedla,” vypráví po letech se smíchem. Řidičák jí skutečně dali, a i když jí Jaroušek později vynadal, řidičské oprávnění už jí zůstalo. 

Není divu, že sametovou revoluci vítala s nadšením. Díky studiu oboru psychologie, kterému se ještě před revolucí nakonec věnovala víc než učitelství, po roce 1989 začala podnikat. Poskytovala psychologická školení bankám, pojišťovnám a dalším organizacím. V současnosti (2025) stále pracuje, přednáší na Univerzitě třetího věku. Kromě toho si užívá čas s vnoučaty.