Ing. Václav Grim

„Už z toho, že u nás byly ilegální tiskoviny, tak [otec] měl docela široké pole a přes Hradec putovaly ty tiskoviny dál. Ale musel tam být někdo, kdo spolupracoval, a toho 2. října v roce 1940 taťku zavřeli.“

„S mojí mamkou jsme jezdívali řadu měsíců, možná i roků, do Terezína, abychom si tam mohli trošku poplakat. Ale co dál? Začal se připravovat takzvaný Národní hřbitov, kde byli ti, kteří byli nalezeni v těch hromadných celách [myšleno hrobech], bez možnosti jejich identifikace, postupně umisťováni do toho Národního hřbitova. Počítali jsme, kde asi by mohl být, věděli jsme, že na začátku byli v hromadném hrobu. Ten byl plný, ten druhý se plnil postupně. Jak byli odebíráni, kde asi by mohl být. A dospěli jsme k tomu, že bude někde mezi těmi hrobkami, tehdy ještě neměly žádné označení, abychom si udělali nějaké místo pro pravidelné návštěvy.“

„Nakonec to dopadlo tak, že ho opravdu pustili na svobodu, jenomže ta svoboda byla s doprovodem. Z Litoměřic byl poslán do věznice v Gollnowě, který je blízko Štětína. A odtud ho dopravili začátkem roku 1945 znovu do Čech, do Prahy, a tady na gestapu se postarali o to, aby ho co nejdřív ne osvobodili, ale poslali do Terezína. Měl s sebou všechno svoje železničářské vybavení. Kožich, který mu pomáhal, zimní čepice, pro jeho problémy s žaludečními kýlami. Asi po té práci, kterou tam musel ty čtyři roky odevzdat. V Terezíně je několik dvorů, dostal se do toho IV. dvoru. To byla asi ta nejhorší možnost a umístili [jej] do hromadné cely 43, kde v určitých dnech bývalo až 600 lidí.“