„V mé knize „Majá“ podávám svědectví o korupci, která sužovala baseball na Kubě. Bylo to něco, co se vždycky snažili ututlat. Vždyť baseball měl být výkladní skříní kubánské revoluce, nezpochybnitelný úspěch, který sloužil jako jeden příklad za všechny. Jenže to bylo celé postavené na lži, na korupci a na tom, že my, hráči, jsme neměli v podstatě žádnou jinou možnost. Fidel si ve svém utopickém snu usmyslel, že sport se bude dělit na to, co se dělo do roku 1959 a na nový sport po vítězství revoluce. Šlo o to, že se měl úplně vymýtit profesionální sport. Odkazoval se na to, že člověk přeci není tržní artikl, a že profesionální sport není nic jiného než vykořisťování sportovců. (…) Ve skutečnosti to byli ale oni, kdo nás vykořisťovali. Ještě dnes se v ulicích potácejí opilí bývalí sportovci, ať už to byli boxeři nebo hráči baseballu. Upadli v zapomnění a nemají nic. Víte, já jsem ani nevěděl, jaké je to jít do restaurace. Měl jsem dvoje zelené kalhoty. Jedny jsem obarvil nahnědo a druhé načerno. V těch hnědých jsem pak chodil všude. Dali nám jedny tenisky. S cílem vytvořit tuhle myšlenku revolučních neplacených sportovců zabili sny celé řady mladých talentů, kteří snili o velké kariéře. Svedlo nás to na scestí (ovlivňování výsledků zápasů za úplatky). Mnozí mi říkají, že to přece nedělali všichni. Jenže já jsem to dělal. Byl jsem mladý a nejsem na to pyšný, sportovec má mít svoje principy. Jenže už to je součástí mého příběhu a nic s tím nenadělám.“
„Pracoval jsem jako vedoucí zemědělského družstva, které vyrábělo zboží v hodnotě deseti milionů pesos. Přesto jsem si na narozeniny své dcery mohl dovolit pozvat jednu její kamarádku a koupit jim napůl jednu pizzu v podniku, který se jmenoval Dino. Oběma jsem jim k tomu koupil po jedné limonádě. A to jsem byl prosím vedoucí zemědělského družstva, které přispíval do státní kasy obrovským množstvím peněz. Naproti tomu když jsem odjel do Spojených států amerických, tak po šesti letech jsem se vrátil a postavil jsem pro všechny své dcery nové domy.“
„(Můj otec) byl člověk, který bezmezně miloval to, co se nazývá Kubánskou revolucí. On si nestěžoval vůbec na nic. Nicméně, úplně se vykašlal na svoje děti. Dnes tady stojím jako disident a opozičník a moji sourozenci žijí všichni ve Spojených státech amerických. Emigrovali. Péče a pozornost, kterou měl věnovat svým dětem, byla vyhrazená pro revoluci. Za odměnu zůstal úplně opuštěný a jeho děti vidí věci úplně jinak."
José Elías González Agüero se narodil 26. prosince 1954 ve městě Bayamo. Jeho otec pocházel z venkovského prostředí a během svého života zastával důležité pozice v rámci komunistického režimu. Aktivně se podílel na založení Komunistické strany Kuby a Národní revoluční policie. Pracoval například jako diplomat v Severní Koreji a byl také součástí kubánských jednotek v Angole. Miloval revoluci, což negativně ovlivnilo vztah s jeho dětmi, kterým se od něj nedostával přílišné pozornosti během dětských let a dospívání. José Elías studoval v Havaně a od útlého věku vykazoval neobvyklé nadání pro pohybové aktivity. Věnoval se mnoha sportům, z nichž nejvíce mu přirostl k srdci baseball. Po dokončení studií na leteckého mechanika začal pracovat v tomto oboru a zároveň hrál baseball v týmu hlavního města Havany, které se v té době stalo vítězem národní ligy. Přestože byl skvělým hráčem, potýkal se s nedostatkem finančních prostředků, protože v té době na Kubě neexistovali profesionální sportovci tak, jako v demokratických zemích. Hráči za své výkony nedostávali odpovídající odměnu a José Elías se proto rozhodl vstoupit na tenký led. Zapojil se do ilegálních aktivit sázkařů a ve spolupráci s nimi svými výkony ovlivňoval výsledky zápasů, za což dostával nemalé peníze. To mu najednou umožnilo užívat si život v luxusu. Jenže po několika letech se aféra provalila a celou záležitost začala vyšetřovat policie. José Elías nedostal žádný závažnější postih, nicméně přestal hrát a začal pracovat v zemědělství. Dotáhl to až na pozici vedoucího zemědělské firmy a také působil v odborech. Ani tehdy se ale jeho ekonomická situace nezlepšila. Současně si začal všímat represivní povahy kubánského režimu. V roce 2005 emigroval do USA, kde se setkával s mnohými exulanty a odpůrci režimu Fidela Castra. Ti ho inspirovali k tomu, aby se pokusil vzkřísit politickou stranu Partido Unión por Cuba Libre. Od té doby spolupracuje také na Projektu Emilia disidenta Óscara Bisceta. Jelikož se mu nedařilo dostat do Spojených států amerických i zbytek své rodiny, rozhodl se vrátit. Věnuje se činnosti v rámci opozice proti kubánskému režimu s cílem dosáhnout změny politického systému.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
