Alena Gecse

* 1957

  • „Obsadili několik rodin, které byly na seznamu, a řekli jim: ‚Musíte si sbalit několik věcí a odjet s námi. Musíte sejít dolů k Dunaji, naloží vás a pojedete s námi.‘ Žádný jim neřekl, kam pojedou a proč jen některé rodiny. Sbalili, co mohli za dvě tři hodiny. Odešli k Dunaji pěšky, někteří si vzali krávu s vozem, každý, kdo co mínil si vzít. Naložili je na nákladní auta a potom je odvezli do Oršavy na nádraží, kde je naložili do vlaku, do vagonů pro dobytek. Tam byl dobytek i lidé, zavazadla a další věci, kdo si co vzal. Nevěděli nic, kam je vezou.“

  • „Moje teta Aloisie Jágrová mi vyprávěla, která tam [v oblasti Bărăganu] byla i s dcerou. Tak že některé rodiny tak zoufaly z toho, co tam musely prožívat, že jednoduše s dětmi, vozem i dobytkem zajely do vody, do řeky, a tam se utopily. Aby tam nemusely přežít.“

  • „Potom, když přišel převrat, samozřejmě pro nás to byla velká radost. V první řadě, že byla svoboda. Dostali jsme pasy a v první řadě jídlo – mléko, cukr, mouku. Mohli jsme si vařit, mohli jsme kupovat to, co potřebujeme, a ne co najdeme. To si nedovede žádný představit, kdo to neprožil. Když byla někde řada, tam se člověk postavil a potom se ptal, co se tam prodává.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Svatá Helena, Rumunsko, 20.10.2021

    (audio)
    délka: 01:36:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Banátu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Milicionáři obsadili několik rodin z Eibentálu a začala deportace do Bărăganu

Alena Gecse, r. 1977
Alena Gecse, r. 1977
zdroj: archiv pamětníka

Alena Gecse, rozená Fiklová, se narodila 12. října 1957 v české vesnici Eibentál v rumunském Banátu. Po nástupu komunistické moci v Rumunsku byli její prarodiče Fiklovi spolu s dalšími rodinnými příslušníky v červnu 1951 deportováni z vesnice do oblasti zvané Bărăgan. Po třech letech jim bylo dovoleno nehostinné území opustit, vrátit se do Eibentálu však nikoliv, a následoval přesun na východ, kde dědeček pamětnice krátce poté zemřel. Teprve až ve druhé polovině padesátých let se rodina mohla vrátit, ovšem své hospodářství nalezla téměř rozkradené. Tatínek pamětnice Viktor pracoval jako horník v sousedních antracitových dolech a maminka se s dětmi starala o domácnost a hospodářství. Pamětnice vychodila v Eibentálu osm tříd a od roku 1972 studovala pedagogické lyceum pro české a slovenské učitele v pohraničním městě Nădlac. Po završení pedagogických studií se jejím prvním působištěm stala Svatá Helena, kde celkem vyučovala třináct let. Po rumunské revoluci v prosinci 1989 začala vyučovat v Nové Moldavě, kam docházelo i několik dětí z českých či smíšených rodin, pro které zavedla kroužek výuky českého jazyka a který se vzápětí rozšířil i o doučování dospělých. Od devadesátých let vedla český dětský soubor s názvem Moldavská holubička, který vedla až donedávna. Pamětnice v pozici kantorky strávila celkem jedenačtyřicet let a v době natáčení žila v Caransebes (říjen 2021).