Dora Gebhardt

"Zámek byl prázdný, patřil uprchlíkovi z Polska, ze Slezska, z Lehnice, kteří také museli utéct. Takže se to vlastně laskavě zařídilo, ať už to chceme nazývat jakkoliv, neboť tento zámek vlastně představoval pro uprchlíky luxusní přístřeší. Nemuseli přespávat ve stodolách nebo barácích, měli pevné zdi, rodiny měly často pro sebe jednu místnost a bylo to dobře upravené. A toto společenství drželo pohromadě, lidé se částečně znali."

"Takže my jsme šli 30. srpna z Mikulovic, stála tam bývalá muniční továrna zvaná Muna, která sloužila jako tábor. A v období od února do listopadu 1946 bylo odtud [my říkáme] deportováno nebo odvezeno přes 51 000 lidí v dobytčácích. A mí rodiče patřili k třiceti železničním vagónům s dvanácti sty lidmi, kteří byli nejprve registrováni ve Furth im Wald, konečná stanice byl Bamberk. Pak byli tři dny ubytováni v Martinské škole v Bamberku, odtud šli do prázdné policejní školy v Ebermannstadtu, také ve Franském Švýcarsku, odtamtud byli dále přerozdělováni. Strávili tam čtrnáct dní, v táboře, v té policejní škole, jak mi vyprávěli. A pak zhruba sto padesát lidí, kteří byli v tomto železničním vlaku, přišlo do prázdného zámku, který byl označen za uprchlický tábor. A tam jsem vyrostla, odtud mám své první vzpomínky."

"Na zámku, moje rodina a ostatní obyvatelé zámku, kteří si byli velmi blízcí, staří se potkávali a sedávali spolu na lavičce venku, podle ročního období, tam se mluvilo jen o vlasti. A já nevěděla, o čem mluví, já neznala vlast, ani lidi, o kterých hovořili. Pořád jsem si to vztahovala k přítomnosti, ale nesedělo to. Až jsem přišla na to, že mluví o něčem jiném, a ne o lidech, které jsem si představovala. Tak jsem se ptala, cíleně, pořád dokola: 'Mluvíte tady o domově, nebo o tom tam úplně doma?' Doma byl pro mě zámek. A tam úplně doma Sudety. Tak jsme si to pojmenovali jako děti."