„Tehdy jsem pracovala v holešovské Tonetovce [podnik TON] , ráno už jsme o okupaci slyšeli v rádiu. Do práce jsme ale šli, ale mistr nás poslal domů. V Holešově jsou cestou na Přílepy kasárna. Tam už stály tanky a já si jen pamatuju, že mě šíleně bolela hlava. Doma jsem posbírala děcka a byli jsme všichni u rodičů Na Větřici. Dívali jsme se na holešovská kasárna a na letiště a dívali jsme se, jak vojáci jezdí sem a tam. Náš dědek, můj tchán, byl poloviční Gruzínec. Rusky neuměl ani slovo, ale seděl s vojáky na mezi a debatoval s nimi. Byli to mladí kluci, ti ani nevěděli, která bije. Dědek jim tvrdil, že mu má otec z Gruzie dvaapadesát roků platit alimenty. Jeho maminka totiž byla po první světové válce v cukrovaru, kde byli ruští zajatci. Mezi nimi i jeden Gruzínec, se kterým se dala dohromady. Otěhotněla a domluvili se spolu, že si ji vezme a že pojedou do Gruzie. Jestli jí to leda sliboval, nebo to myslel doopravdy, nevím, ale když s maminkou přišly sbalené, vojáka nebylo. Možná ani nemusel utéct, ale třeba ráno dostal rozkaz: ‚Jede se!‘ a bylo. Vždycky si musím vybavit, že Stalin se jmenoval Džugašvili a že náš pradědek se jmenoval Sakašvili, stejně jako jeden gruzínský prezident. Tchánovi jsem pak říkala: ‚Taťku, strýce tam máš prezidentem.‘“
„Do Přílep jsme se dostali tak, že byl tatínek z více sourozenců. Jeho nejmladší bratr na hospodářství. Toho právě zabili Němci, když přílepští partyzáni zabili dva Němce mezi Lukovečkem a Přílepy. Němci se pak mstili. Strýc tudy šel na pole, protože tam máme dodnes pole, byl zvědavý, co se tam děje. Nahodile, kdo tam šel, toho tam Němci posbírali. Zavezli je do holešovských kasáren, tam je prý snad mučili a pak je zastřelili u Třebětic na poli. Je tam dokonce žulový památníček u cesty. Strýc byl nejmladší, měl třicet roků, byl svobodný, pohledný, a když umřel, šla mu hrůza jeho nápadnic za družičky, jak se tenkrát chodilo. První šla ta s tou zlomenou svící a pak šly další družičky. Strýc nebyl partyzán, ale teta říkala, že prý partyzánům pomáhal. Spávali u nás na hůře a kdysi prý i zabil tele, aby měli co jíst. To byli takoví partyzáni... nevím, no.“
„Ve Vizovicích máme ještě jednu vzpomínku. Byli jsme tam na výletě a já si vzpomněla, jak jsme tam byly s maminkou za války. Rostla tu habrová alej kolem cestičky, na nich byly trámy a na nich byli pověšení, maminka říkala, vlasovci. Byl tam i zemědělský vůz na brambory a na všechno možné. Vystlaný byl chvojím a ležel na něm takový mladý blonďák, z ucha mu tekla krev a hlava mu visela dolů z postranice. To mi tak utkvělo v hlavě, vzpomněla jsem si na to, až když jsem na to místo znovu přišla. Asi jako když vidíte záběr ve filmu.“
Amálie Gajdošíková, rozená Sovadinová, se narodila 16. prosince 1940 v Baťově nemocnici ve Zlíně. S rodiči a sourozenci žila v baťovském domku ve čtvrti Letná. Právě tady zažila bombardování Zlína, které její rodný domek poškodilo natolik, že se celá rodina musela vystěhovat do Vizovic a později do Prlova. Její nejranější vzpomínky na válku jsou spojené jak s bombami nad baťovskými továrnami, tak s popravenými partyzány v parku vizovického zámku. Její otec pocházel z Přílep, nedaleko Holešova. Právě sem se rodina po válce odstěhovala na rodinný statek Na Větřici. Zůstal po strýci Rudolfu Sovadinovi, kterého nacisté zatkli a popravili za pomoc partyzánům. S Přílepy je spojená také většina vzpomínek Amálie Gajdošíkové. Vyrůstala tam v době, kdy na zámku pobývala poslední přílepská hraběnka Terezie Seilernová. V Přílepech také zažila okupaci v roce 1968. S manželem Miroslavem vychovali dvě dcery, většinu života pamětnice pracovala jako spojovatelka v telefonní ústředně. V roce 2015 ovdověla, když se manžel ve věku šestasedmdesáti let rozhodl sám ukončit svůj život. Amálie Gajdošíková tak žije v jeho rodném domě sama, stará se o vnoučata nebo se věnuje šití čarodějnických panenek, které i několikrát vystavovala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
