Wladyslav Frasyniuk

* 1954  

  • „To byl takový moment, vlastně můžeme říci, že to je datum nové polské nezávislosti. Protože dokonce i komunisti uznali, že není návratu, že ani oni nechtějí žít v totalitní zemi a že chtějí být slušnými lidmi, kteří se mohou ráno podívat do zrcadla a oholit se s úsměvem na tváři. Oni uznali, že to je nová šance, tím spíše, že my lidé, kteří jsme vyšli z podzemí, jsme řekli, že demokracie dává druhý život.“

  • „Hned od začátku jsem pochopil, že ta agrese a brutalita donutí člověka k tomu, že se zbaví emocí. Musíš si myslet, že máš šuplíčky v hlavě a šuplíček s názvem rodina a děti je zamčený, na to prostě vůbec nereaguješ. Musíš se zbavit jakékoli identifikace, jakéhokoli myšlení, že máš vliv na to, co se děje, v tom smyslu, že když začneš mluvit, tak zachráníš dítě nebo ženu. Je třeba si tvrdě říci, že nemáš na nic vliv, jediné, co můžeš, je zachovat se morálně. Není to jednoduché, to musím říct.“

  • "Narvali mě do auta a jeli jsme na velitelství úplně jak v amerických filmech. Z každé strany seděl příslušník s pistolí u mojí hlavy, na předním sedadle seděl příslušník otočený ke mně a držel pistoli u mého čela. Celou dobu se odehrávala debata v duchu: Zabijeme tě a nikdo nebude vědět, kdo to byl. Vezli mě jako Němci partyzána v době druhé světové války až do chvíle, kdy před jednou větší zatáčkou řidič ztratil kontrolu a auto narazilo do obrubníku. Pak ten, co mi držel pistoli u čela, řekl řidiči: ‚Pozor, nebo nás zabiješ všechny, nejenom Frasyniuka!‘“

  • „Když jsme ukončili stávku po podpisu gdaňských dohod, rozhodl jsem se vrátit do svého podniku, navíc se přede mnou otevíraly hranice, kdyby nebylo profesora Aleksandra Labudy, což byl takový náš intelektuální poradce, který se také účastnil stávky. Když viděl, že sedám do autobusu a odjíždím z té stávky, tak naskočil, on nikdy nemluvil sprostě, to byl jediný moment, který si pamatuji, naskočil a povídá: ‚Pánové, co to děláte? Neuvědomujete si, co se povedlo? Polsko se změnilo.‘ Já mu pověděl: ‚Aleks, promiň, já bych chtěl nastoupit.‘ A on, který nemluvil nikdy sprostě, říká: ,Kurva, lidi, Solidarita, odbory, tohle v Polsku nikdy nebylo, neposerte to!‘ To mě tak šokovalo, že jsem vystoupil z autobusu a stal jsem se aktivistou, to slovo nemám rád, odborářským aktivistou.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Wroclaw, 28.08.2019

    (audio)
    délka: 02:33:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Musíme si uvědomit, že tato léta tvrdé a bezútěšné práce nám mohou připadat zbytečná

Rodák z Wroclawi v roce 1974 absolvoval automobilovou průmyslovku a od roku 1976 pracoval jako řidič dopravních podniků. V srpnu 1980 stál v čele dělnických protestů ve Wroclawi, od vzniku odborového hnutí Solidarita byl tiskovým mluvčím Mezipodnikového zakladatelského výboru ve Wroclawi (MKZ) a od března 1981 předsedou wroclawského výboru MKZ. Po vyhlášení výjimečného stavu (13. prosince 1981) unikl zatýkání vůdců Solidarity, deset měsíců se skrýval a pokračoval ve vedení Solidarity v Dolnoslezském regionu v ilegalitě. V říjnu 1982 byl zatčen a poté strávil ve vězení s krátkými přestávkami čtyři roky. Poté, co byl propuštěn v roce 1986 na amnestii, vrátil se do čela Solidarity v Dolnoslezském regionu a jako člen celostátního výkonného výboru Solidarity se v první polovině roku 1989 zúčastnil rozhovorů mezi opozicí a vládou, které vstoupily do historie jako rozhovory u kulatého stolu. Po pádu komunismu v Polsku po prvních polosvobodných volbách v červnu 1989 založil vlastní přepravní firmu, zasedal v městském zastupitelstvu Wroclawi a třikrát byl poslancem Sejmu. V letech 2001–2005 byl předsedou Svazu svobody (Unia Wolności) a toto politické uskupení vedl i po jeho přejmenování na Demokratickou stranu (Partia Demokratyczna). V prosinci 2009 z Demokratické strany odešel a od roku 2016 se zapojuje do protivládních protestů jako občanský aktivista.